Můj otec za svobodna žil a bydlel v pohraničí. Po obsazení Sudet Německem odešel do vnitrozemí, kde pracoval a během války se i oženil. Hned, jak válka skončila, jeli rodiče prvním vlakem do Ústí n. L., kde ješte několik dnů platily německé marky. Jeli za babičkou, která žila celou válku v domě u lesa, někdy docela sama. Otec se chtěl  vrátit do míst, která dobře znal a být blíže své rodině. Nakonec si našel místo ve vodní elektrárně a bydlení poblíž, pod hradem Střekovem.

Dům se zahradou stál v řadě podobných domů. Vpředu před každým domem byla předzahrádka  a vzadu za domem podlouhlá zahrada, uprostřed rozdělená betonovou cestičkou. V domě bydlely dvě mladé rodiny. Každá měla svou půlku zahrady, jen včelín stojící v levé části parcely byl společný.

Oba otcové rodin včelařil,i a tak jsme měli každoročně dostatek medu. Po válečných letech jsme konečně mohli sladit  medem. Byla jsem malé dítě a všechna zvířátka i hmyz lezoucí po vyhřáté cestičce mne moc zajímaly.

Zvedala jsem kameny  a prohlížela co pod nimi žije, pozorovala různé broučky a varování rodičů, abych nechodila blízko ke včelínu, jsem neslyšela. Často se tedy stávalo, že jsem si klekla či sedla na nějakou včelu a ta mne bodla. Nebylo to nic mimořádného a moje maminka byla připravena. Měla nastrouhanou cibuli a když slyšela křik „Cibuli, cibuli, cibuli“ už chystala obkládek. Já jsem totiž strašne rychle utíkala po cestičce, hlava se mi třásla a přitom jsem křičela zmíněný pokřik.

Sousedka Marie, milá, mladá bezdětná paní, se na tyto chvíle skoro těšila a hrozně se smála, jak rychle pádím a přitom křičím, ale nedám si říct a situace se nejméně dvakrát denně opakuje. Ješte po letech, když hlídala krátce moji starší dceru, jsme na to spolu vzpomínaly. Nikdy jsem neměla se včeličkami problém, nebála jsem se, možná jsem po těch opakovaných bodnutích byla imunní, a tak jsem ráda chodila s otcem do včelína.

V dětství mi naše zahrada nic moc neříkala, ale jedna příhoda, která mohla skončit tragicky, se mi vybavuje dodnes.

Našim horním sousedům se narodilo třetí dítě, holčička. Její starší bráška byl ješte malý, nebyly mu ani dva roky. Byla jsem s rodiči na zahradě a soused také. Bylo léto, teplo, sluníčko svítilo a dosti hřálo, protože to bylo brzy po poledni.

Najednou si můj otec všiml, že v prvním patře v otevřeném okně stojí malý naháček – Rudánek. Po šoku dospělých začala rychlá akce. Soused, otec dítěte byl vyveden z konceptu a tak se organizace ujal můj otec. Vyslal  tátu dítěte do bytu a naléhavě mu kladl na srdce, aby šel úplně potichu bez mluvení, rychle a opatrně se přiblížil k Rudánkovi a sundal ho z okna. Sám se postavil pod okno jako poslední záchrana, že by dítě spadlo a on by ho možná chytil. Všichni ostatní jsme dole tiše a strnule čekali, oči upřené na okno a doufali, že to dobře dopadne. Naštěstí se rychlá akce zdařila, klouček se nepohnul a byl svým otcem sundán z okna. Jeho maminka právě kojila vedle v pokoji novou sestřičku a o tomto nebezpečí neměla ani tušení, možná naštěstí, protože při neopatrném vstupu do místnosti by se dítě mohlo pohnout a nikdo neví, jak by to dopadlo.

Co by dělal můj otec v případě pádu dítěte nevím, vím jen, že byl velice obratný a rychlý a zachytil moji malou sestru při pádu ze schodů. Ani to nebylo snadné, pracoval vedle schodů, když moje sestra vyběhla ze dveří. Musel schody oběhnout, zahodit nářadí a chytit sestru v pádu. Podařilo se mu ji zachytit těsne nad zemí, nad posledním schodem. Potom samozrejme od plic vynadal mojí matce, která svou nepozorností situaci způsobila...

Před domem jsme měli předzahrádku jako všichni okolo. V té naší stála velká třešeň, která částečně stínila dům a pěkný rododendron. Často byla v předzahrádce zasazená pivoňka a  ty mám velice ráda. Paní sousedková (jak jsem jí říkala) - Marie, měla před domem lán konvalinek. Moc se mi to tenkrát  líbilo, ale dnes vím, co je to za svízel udržet konvalinky na určeném místě. Hodně se dříve pěstovaly v předzahrádkách letničky – astry, jiřiny, cínie či kopretiny. Dnešní trend je jiný, jednodušší a snad i hezčí. Já jsem vždy obdivovala květiny silné  a příjemně vonící, a zůstalo mi to dodnes. Jako malé dítě jsem chodila nakupovat. Byla jsem v té době ještě hodně malá a tak jsem byla pyšná jak mi všichni  v obchodě lichotili, že už umím mamince nakoupit a navíc měl majitel obchodu pro každé dítě lízátko, mejdlíčko nebo alespoň bonbon a tak jsem se vracela domů s nákupem – zpravidla jedné věci - cucala mejdlíčko a loudala se mezi kvetoucími zahrádkami.

Brzy potom jsme se přestěhovali o kousek dál, ale do obchodu jsem chodila stejnou cestou a vždycky ráda. Zahrádky se měnily podle roční doby a samozřejmě také podle tvůrčí energie majitele. Někdo si zahrádku doslova piplal  a jiný jen udržoval. Všichni ale dbali na to, aby vstup do domu vypadal dobře, protože co by tomu řekli sousedi.