Máme za sebou páteční romantickou plavbu, zakončenou západem slunce.
Ale postupně:
 
Večer začal pro nás očekáváním zážitků a hlavně dávkou kapek proti žaludeční nevolnosti před plánovanou večeří - pro nás čtyři o půl hodiny dříve, tedy v půl sedmé, abychom stihli odvoz k jachtě objednaný na 18.45.
V tušení již čekající večeře na stole jsme s nadějí došli k jídelně. OUHA!
Jídelna je stále zamčena, a po našem marném naléhání na dveře se nám pouze dostalo zamračených pohledů personálu chystajícího večerní raut, prý jdeme  brzy.

Nedali jsme se odradit a mávali dokladem o zaplacené plavbě a dožadovali se opětovně vpuštění. V 18.40 sedíme za stolem, dostáváme ubrousky a dva příbory, čímž chápeme, že večeře nebude pouze o jednom chodu a už se děsíme rychlosti, se kterou dojde ke konzumaci těsně před plavbou.
Beru do ruky telefon a volám naší delegátce, informuji ji o naších stále
ještě prázdných žaludcích a prosím ji, ať zdrží sjednaný odvoz k jachtě.
18.44 - předkrm, jako vždy výborný, na stole.

Naházíme do sebe rajčata, okurky, olivy, sýr a mezitím už na stole přibývají
talíře, každý se třemi plátky masa a hromadou hranolek. Příbory lítají vzduchem, už ani nežvýkáme a vtom na stůl obsluha donáší výborný dezert.
Ani nestačíme vychutnat jeho nuance, a  s plnými břichy vybíháme před hotel.
Očekáváme a vyhlížíme auto s logem   naší cestovky, je 18.50, auto nikde.
V zápětí se objeví ošuntělá osoba s logem, my naopak máváme žlutým dokladem - smluvený signál.

Zjišťujeme, že je to náš odvozce a vede nás ke svému vozu. Vyhlížíme, který to asi bude, tipujeme na mikrobus, jdeme dál, že by MERCEDES? Jdeme dál.
Nacházíme se u kdysi modrého vozidla podobného  vozu ŠKODA   FAVORIT
a zjišťujeme, že to je ten náš.

Nasedáme, startujeme, vydáváme skřípějící zvuky a doufáme, že dojedeme včas. Na jachtě jsou již všichni na palubě, kromě nás. Dostáváme pokyn k vyzutí obuvi a sundání ponožek, já jsem zaslechla něco o ťapkách, tak zouvám sandály a lezu do trochu odrbaných žabek ležících těsně vedle mě. Néééééééé, ty moje! Dozvídám se od námořníka, který nám pomáhá na palubu a zároveň zjišťuji, že budeme na jachtě bosi.

Fouká ostrý přímořský zatím větřík a my si pochvalujeme volbu oblečení – rifle a bundy. Sedáme na střechu kabiny, kde je připevněna dřevěná tyč na místě, kde jsme očekávali sedátka. Žádný záchranný pás a nám je jasno, že ta tyč je náš jediný záchranný prostředek proti pádu přes palubu. Usídlili jsme se na bidýlku a začali pochybovat, zda dvouhodinová romantická plavba na tyči byl ten správný nápad. Najednou se před námi objeví fotoaparát a my se usmíváme do objektivu, možná je to naposled, říkáme si, že nás fotí kvůli identifikaci, nálada trošku klesá. Odplouváme. Statečně se držíme a vyrovnáváme pohyb lodi, je nám dobře.

Sledujeme vzdalující se bezpečí pevniny, vlny stále větší, doufáme, že tyč
nepovolí. Stateční manželé pořizují snímky z jachty, bude jich hodně.
V polovině plavby bouchne mořský vlk šampáňo a obchází účastníky plavby s plastovými kelímky a nalévá. Připíjíme na šťastný návrat a mořský vlk přináší pro každý pár misku buráků. JAK SE MÁME PROBOHA DRŽET?

V jedné ruce šampíčko, v druhé buráky, dvakrát jsem se pocintala a střílí
další špunt. Vlny stříkají na naše ztuhlá chodidla, ale po třetí láhvi šampaňského už nám ani vichr a studené nohy nevadí. PROČ JSME SE ČESALY? Obracíme loď a sledujeme začínající západ, kapky zabraly a říkáme si, že to nebyl zas tak špatný nápad.

Vracíme se do přístavu a doufáme, že nalezneme svou odloženou obuv. Čeká na nás na nábřeží, jsme na pevnině. Plavbu jsme přežili a vyrážíme do nočního Nesebaru, večer skončil krásnou procházkou do hotelu, další den za námi.