Zdeněk Svěrák – Po strništi bos

„Vás to nepálí?“ ptám se.
„Ne. To si zvykneš,“ řekne Ota.
Moje nohy zkoušejí nebát se horkého asfaltu a došlapovat na celá chodidla.
Kluci mají pravdu, když člověk zatne zuby, dá se to vydržet.
Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou,jako by nepíchalo. Udělám pár kroků, zakvičím a vzpomenu si, že můj bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík. Rychle si nazuju boty.
„Vojíne Součku, zuj se,“ řekne přísně generál Ota. „Jinak budeš furt blbej Pražák.“
Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím.
„Já už si na to moc nevzpomínám,“ řekne z tříkolky beznohý Vlastík, „ale šoupej nohama, nezvedej je.“
A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím chodit po strništi bos.

Zrada
Kousek od našeho doupěte je transformátor. K jeho zamčeným ocelovým dveřím s výstražným bleskem vedou tři betonové schody. Na těch schodech sedáme a buď roztloukáme bílé, žluté a oranžové pískovcové kameny, až je z nich různobarevný písek, nebo hrajeme dudáka. Mně se hraní karet líbí. Babička říká, abych karty vůbec nebral do ruky, protože jsou to čertovy obrázky, a kdo s nimi zachází, do pekla přichází. Ale já
si ty barevné obrázky králů a podivných rostlin rád prohlížím. Až na žaludské eso. Z toho netvora s rudým peřím a modrýma ušima jde na mě strach. Jestli některou kartu maloval čert, tak je to jedině tahle.

Mohli bychom hrát v doupěti, ale tam Vlastík na své trojkolce nemůže. AVlastík je v kartách nejlepší.
„To je bída, to je bída, jedinýho trumfa nemám,“ říká sice ustaraně, ale to už znám, tyhle jeho řeči, nakonec nás vždycky obehraje.

Nakozlíku
Pozoruju, jak pan Klička zapřahá Fuksu vedle stejně ryšavého koně.
„Huj,“ říká a Fuksa o krok ustoupí. Jak stojí za ní, švihne ho ocasem, až mu upadne fajfka na zem.
„Vidíš ji, nánu pitomou!“ otře si kočí fajfku o kalhoty, vysouká se na kozlík a mrkne na mě, jestli nechci k němu. To se ví, že chci.
Atak jedu prvně na kozlíku.Ajako by toho štěstí bylo málo, dá mi ten hodný dědeček do rukou opratě. Kdo jste to nezažil, nemůžete to štěstí ocenit. Dole přede mnou se pohupují dva mohutné koňské zadky, kožené postroje vržou, jak je koňské svaly napínají, aby táhly vůz. A pak se jeden z těch krásných žíněných ocasů zvedá. Co to bude? Pod ním se
ukazuje vrásčitý otvor, otvírá se víc a víc, vybouluje se a něco z něj leze... kobliha! A další.
„Kadí!“ směju se na pana Kličku a on na mě zase mrkne.

Pak vezme moje ruce do svých a opratě lehce plesknou koně po hřbetech. Koně se ochotně dají do klusu. Vůz mě natřásá, hřívy se vlní ve větru a víte, kdo to celé spřežení řídí? Já! Statek, kam koně patří, je hned naproti nám. Před otevřenými zelenými vraty pan Klička převezme opratě. V průjezdu dělá naše koňské spřežení neuvěřitelný dunivý rachot.
„Mami, už vím, čím budu,“ hlásím doma. „Budu kočí.“

Strniště
Jedny bosé nohy jdou za koly Vlastíkovy tříkolky, druhé jen tak vedle a třetí, sýrově bílé v místech, kde bývaly ponožky, našlapují po asfaltu silnice opatrně, jako by šly po horké plotně. Ty jsou moje.

Tuto knihu Zdeněk Svěrák – Po strništi bos koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách Fragment.