Na zimu vzpomínám ráda. Jako dítě jsem bydlela s rodiči  a čtyřmi sourozenci na vesnici. Tam se dalo dělat hodně věcí v zimě. Chodili jsme s kamarády bruslit, lyžovat, sáňkovat, jezdili jsme na igelitových pytlích, no byla to paráda. Lyžovat jsme chodili kousek od domu.

Byl tam kopec, ze kterého jsme sjížděli. Já se moc neangažovala, ale brácha a kluci dělali blbosti a předváděli se před holkama. Jednou skočil tak šikovně, že si zlomil lyže.

A bylo po radosti. Pak mě stále přemlouval, abych mu půjčila moje lyže.
Napřed jsem nechtěla, ale nakonec jsem mu je půjčila. Dopadlo
to tak, že při jednom skoku polámal i moje lyže. Jelikož nás bylo pět,
rodiče neměli peněz navíc, tak naše lyžování skončilo.

Tak jsme chodili bruslit nebo jsme se s partou kamarádů domluvili
a chodili  jsme sáňkovat. Ale my si vybrali na to silnici, vždy k večeru,
když už nejezdila moc auta.

Svázali jsme saně do sebe jako vlak  a jezdili. Ona ta silnice vede spíš z kopečka mírného dolů. Tak se nám jezdilo dobře.Také se nám stalo, že ze zatáčky vyjelo auto, my se lekli a skončili jsme v příkopu. Vyváleli jsme se ve sněhu, ale vůbec nám to nevadilo.
Ta cesta je dlouhá asi 2 kilometry. Horší to bylo vracet se nazpátek
 nahoru, odkud jsme vyjížděli.

Ale nám to nevadilo, za ten podvečer jsme to stihli sjet i třikrát. Nohy nás bolely, ale bylo to parádní. Naše parta se takto dokázala bavit. V sobotu, když bylo volno, tak jsme tak jezdili dlouho do večera. Vzali jsme si baterky  a už se jelo. Jednou jsme jeli dolů se svázanými saněmi.

Ale cesta byla pěkně uježděná a neposypaná, tak nám  to jelo dost rychle a my dostali strach. Tak se stalo to, co muselo. Převrátili jsme se do příkopu u silnice. Sešup to byl pěknej. Byla tam jen hromada saní a my se mezi nimi snažili vyhrabat. Všichni byli v pohodě, jen kamarádka brečela, měla něco s nohou. Bála se, co bude doma. Tak jsme ji naložili a odvezli domů. Její rodiče lamentovali, ale pak se zjistilo, že to má jen naražené. No dostali jsme zákaz jezdit po silnici a svazovat sáňky.

Ale bylo to moc fajn, na dětství ráda vzpomínám. Dnešní děti mají místo sportu počítač. Když přijedou vnoučata, tak jdeme na kluziště, tam si zabruslí, já čekám a vymrznu trochu, ale jsme spokojeni.

Aspoň mají nějaký pohyb. Letos jsem vnukovi a vnučce koupila boby.
Tak se vyřádí o vánočních prázdninách na sněhu. Napadlo ho dost.
Raději s ními půjdu někam na kopec, ale tam, kde nejezdí žádná auta.

Autor:Sarita