Zklamání

Je mi 32 let, jmenuji se Mirka, mám dva kluky z předchozího manželství, s přítelem zatím nyní ročního chlapečka. Moje životní zkušenosti začaly, když jsem ve 14 letech poznala  jako kamaráda svého pak manžela. Vychovával mě i bratra otec, protože naše matka neměla ten správnej cit k tomu, aby se o nás starala, takže jsem jako holka pracovala v kravíně, podojila a dělala, co bylo třeba, neměli jsme to jednoduchý.

Neměla jsem kamarádky, protože tvrdily, že jim smrdím. Začal za mnou tedy jezdit on a začali jsme spolu i chodit. Když mi táhlo na 18 let, tak jsem otěhotněla. A tehdy začalo celé trápení, jak kdyby se proti mně spiknul osud za to, že jsem neposlechla otce. Ještě jsem neznala ani svou budoucí tchyni a už mě nutili na potrat. Nešla jsem, miminko jsem chtěla. Bylo to ale jak trn v oku pro ně. Lukáš se narodil, a můj život se začal měnit, začaly hádky, žárlivost a pomluvy, když jsem se s někým zapovídala s kočárkem. Vždycky to došlo až domů, nebo s tím dnes moje extchýně - je již po smrti - přišla domů. Hele, ona si támhle vykládala s tím, a určitě spolu něco mají. Vždycky jsem se nestačila divit, jak můžou něco takového říct, kam bych dala kluka v kočárku? Došlo jim to vůbec někdy?
Ptala jsem se sama sebe.

Začalo doslova peklo, zakazoval mi chodit ven, aby se na mě náhodou někdo nepodíval, nebo abych se s nikým neskamarádila a náhodou nebyla nevěrná. Nesměla jsem za roh do krámu, když mi něco chybělo doma, abych uvařila. Jezdil mě kontrolovat  přes oběd z práce, jestli jsem doma sama. Běda, když jsem se šla podívat za svojí matkou, aby viděla malého, hledal mě po městě. Pak mě potkal, křičel na mě z auta, abych táhla domů, že si to spolu vyřídíme. Tak jsem došla domů, mezi dveřmi jsem dostala pár facek, taky pár slušných slov, a takhle to chodilo pár let. Vdávat jsem se nechtěla, ale musela jsem, protože to chtěl. Byla to ošklivá a smutná svatba, neměla jsem tam lidi, které jsem měla ráda. Ale ani svatbou se nic nezměnilo, bylo to horší a horší. Také jsem párkrát skončila v nemocnici, jeho rukou. Jen proto, že jsem měla přátele a on to nesnesl. Bylo to zvláštní, on mohl všechno. Jezdil na ryby, chodil do hospody, a jak to chodí, tak samozřejmě pod parou domů. A opět nadávky a rány, které nikdo neviděl, nebo nechtěl vidět. Když se měl narodit můj druhý syn Dominik, tak jsem myslela, že se něco změní, ani tentokrát nic. V 8. měsíci za to, že jsem postiženému klučinovi donesla dort před hospodu, a on náhodou jel domů a viděl mě, dostala jsem nafackováno, křičel, rozbil mi talíře o nohy. A druhý den následovala nemocnice, vypadalo to, že předčasně porodím. A on se tvářil jako by nic. Lidem, co se ptali, řekl, že jsem myla okna. Ještě jsem to vydržela rok, pak přišlo to nejhorší, co může pro ženu být, když to udělá vlastní manžel.

Něco se ve mně zlomilo tenkrát, a přestala jsem se ho bát. A bát se toho, že nedokážu sama žít s dvěma dětmi. Přestala jsem s ním komunikovat, stále na mě křičel, abych se  nechala rozvést, že umřem hlady. Tak jsem požádala o rozvod, měla jsem strach, ale věděla jsem, že mám přátele, a ty mě podržej, když bude nejhůř. Najednou jsem měla volnost a svobodu v duši, tak strašně se mi ulevilo. Přišla jsem sice o všechno, protože mi sebrali, co mohli, ale našla jsem si práci a řekla si, že jim ukážu, že budou koukat. Udělala jsem si řidičák, od otce jsem dostala starší auto. Bylo to takové malé posunutí dopředu, snažila jsem se dát dětem co nejvíc. Ale pak  přišla únava, a z auta zbyl jen vrak na odpis. Usnula jsem po cestě z práce za volantem, přišel mikrospánek a já jsem se ve 100 km v hodině vřítila do lesa. Auto bylo schované pod hromadou stromů, byla jsem v bezvědomí. Našli mě cestáři, kteří slyšeli ránu a padání stromů. Probrala jsem se v nemocnici. Když za mnou přivezli kluky do nemocnice, starší Lukáš mi lehl na postel a brečel, řekl: "mami, já myslel, že umřeš, oni lidi to povídali." Po týdnu mě pustili z nemocnice, všechno mi řekli, viděla jsem auto, obrečela jsem ho. Měla jsem pobouchané celé tělo, polámané nohy, ale hlavně že jsem neměla v autě děti.

Čekala jsem pomoc od přátel, ke kterým jsem jezdila nedaleko, ale z nepochopitelných důvodů se ke mně obrátili zády. Bylo mi strašně, neměla jsem auto, tak jsem pro ně přestala existovat. Chodila jsem o berlích, neměl mi ani kdo nakoupit. Ale jedny lidičky byli přece, vzali k sobě kluky, když jsem byla v nemocnici, a starali se i o mě pár dní. Dodnes jsem jim vděčná, a stále je navštěvuji. Znovu jsem začala jezdit, a vstoupil mi do života někdo, o kom jsem si myslela a věřila, že je ten pravej. Tak moc jsem se zamilovala,  ale všechno byly lži, jen samé lži.

Dva roky jsem mu pomáhala z dluhů, brala si půjčky, on se hroutil a tvrdil, jak mu jdou vymahači po krku. A že se přestěhuje k nám, ale že na něj nemám tlačit, že mu musím věřit. Mezitím mě skolilo pár úrazů, takže jsem podstoupila několik operací s nohama. Měla jsem berle ještě rok. Dala jsem mu všechno, i svoje auto. Nakonec jsem přišla na to, že lže, že žije s nějakou ženskou, za mnou jen občas jezdil, aby se neřeklo, a tahá mě za nos. Zhroutila jsem se psychicky, protože v tu chvíli jsem musela platit všechno místo něj. Nezbývalo mi skoro na nic, byla jsem zoufalá. Musela jsem prodat byt, kterej jsem zastavila kvůli němu. Poplatit nějaké pohledávky, a stále to nemělo konce. Skoro mi dali v práci výpověd, že nezvládám, nemohla jsem, měla jsem tolik starostí, nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Pak, na radu psychologa, jsem požádala právníka o návrh na osobní bankrot. Soudní oddlužení, styděla jsem se, ale jsem ráda, že to tak dopadlo. Ještě 4 roky a bude po všem, bude zaplaceno.

Přála bych si spravedlnost, aby dostal, co si zaslouží, ale nemám jedinej doklad. Jen lidičky, co mě znají, vědí, že jsem takovej dobrák, kterej pořád doplácí. Po prodání bytu jsem se odstěhovala pryč, začala jsem navštěvovat bratra. Abych zapomněla a dostala se z depresí a slz. Poznala jsem svého dnešního přítele, tolik o nás stál a přemlouval, až se mu to povedlo. Máme  ročního synka, je krásnej, zdravej. Začali jsme od znova, kluci novou školu a všechno. Bydlíme v podnájmu, máme se co ohánět, musíme se snažit. Myslím, že už jsme konečně na správné cestě, že nám to nic a nikdo nezkazí. Přála bych si spravedlnost, ale ta je těžko dosažitelná.

Autor:miri181