Adámkova hra na jako

Do konce svého života nezapomenu na Adámkovu první stojku na rukou. Vydržel tak skoro minutu, za obrovského řevu s ještě větší ozvěnou – vyčaroval ji totiž ve vaně! V prázdné vaně! Byl zvědavý, jak dokapává koncentrovaná aviváž do velké čtyřlitrové lahve, nejspíš jí chtěl trošku pomoct, naklonil se a šup! Naštěstí jsem nebyla daleko, a tak záhy stál opět na nožičkách. Pro mého muže je nejspíš stejně nezapomenutelný okamžik, kdy mu Adámek v práci „pomáhal“ s počítačovými zásuvkami a v nestřeženém okamžiku strčil šroubek do elektrické zásuvky. Naštěstí to skončilo jen malou spálenou tečkou na palečku.

Určitě to taky znáte – sotva se narodí, kopírují naše nálady, napodobují nás a učí se tím. Za úsměv nám ukážou dásničky, zamračeným obličejem je bezpečně rozpláčeme. Zopakují po nás paci,paci pacičky, odpozorují, jak se leze po čtyřech, jakmile si otevřeme oblíbený román, ve vteřině sedí vedle nás s leporelem. Dřepneme si, abychom jim utřeli ušmudlanou pusu – a rukou mávneme do prázdna, protože si rychlostí blesku dřepnou taky. Před procházkou jim připravíme botičky a odvděčí se nám vyklizeným botníkem – to abychom si mohli vybrat, v jaké obuvi vyrazíme ven my velcí…

Nikdy jsme nepatřili k rodičům, kteří by si stěžovali, že s dětmi doma nic neudělají. Vždycky to nějak jde. Nejlepší cestou k úspěchu je zapojit děti alespoň do některých činností. Získáme tak nejochotnější pomocníčky na světě, kteří jsou vděční za to, že je pustíme do „dospěláckého“ světa. Je to pro ně báječná hra. A tak náš prvorozený poměrně brzy zařadil do svého slovníku výrazy jako kabel, aviváž, prádlo, „čudlík“, šroubovák, mop… Když jsem vytírala, seděl u kbelíku a ráchal si ručičky ve vodě. Když jsem se chystala prát, házel prádlo do pračky hlava nehlava – nejednou jsme vyprali černé ponožky s bílým prádlem. S radostným „Máme!“ lovil z tašky právě nakoupené potraviny, denně zametal drobečky od snídaně – když neobjevil smetáček, vystačil si s holýma ručičkama…

Ani naše zájmy nejsou Adámkovi cizí. V rodinném albu schováváme například snímek, na němž je spící miminko, které pevně svírá maličké plastové piánko. Necelý rok poté jsme pyšně zařadili fotku Adámka u tatínkových opravdických velkých kláves – stál na křesle, aby všude dosáhl, brnkal a vyzpěvoval „Ty ty ty, ty to budeš platiti.“ Stejně jako hudební nástroje berou našeho synka počítače a veškerá technika. Tatínek je učitel informatiky, a tak se není čemu divit. Jako devítiměsíční batole dostal na hraní svůj první vlastní kratičký kabel a nefunkční dálkové ovládání, jinak by nám doma veškerou techniku bravurně vypojil. Svůj dětský plastový mobílek se celé odpoledne snažil napíchnout na mou nabíječku, a když pochopil, že tudy cesta nevede, prostě si vzal tatínkův telefon a rovnou vytočil číslo jeho kolegy z práce a zeptal se: „Haló, teta?“.

Naprostou perlou mezi Adámkovými hračkami se stala stará klávesnice, na procházky chtěl chodit jedině „s myšem“ (myš měl jednu bez kabelu a jednu s kabelem a spravedlivě je střídal), jednou z prvních vět bylo: „Cos mi to tam zase namačkal?“ Obzvláště tlačítko Start bylo jeho oblíbené. S naprostou jistotou mě dokázal „vykopnout“ z pošty, stejně jako nadělit tatínkovi na monitor taková okýnka, která snad ještě nikdy neviděl – a to je odborník! Dnes se již pilně seznamuje s internetem – nejčastěji si na youtube pouští videa s vlaky, legem a závodními auty. Se stejnou samozřejmostí si pouští DVD – krom pohádek (ráno už jako dvouletý volal: „Vstávám a cvičím,“ načež si nadšeně oblékl kalhotky s kapsami a večer usínal s větou: „Dobrou noc, děti.“) patří k jeho nejoblíbenějším „písně ABBA“.

Adámek se prostě snaží být ve všem jako táta. A protože manžel je všeuměl téměř renesančních rozměrů, i Adam má široké pole působnosti. Například vaření je u nás čistě mužská záležitost. Sotva zarachotí pokličky, Adámek už si s rachotem sune svou židli na místo činu, pozorně se dívá a v rámci svých možností pomáhá – míchá, sype koření, seká sýr v robotu, mixuje koktejly, se mnou vykrajuje vánoční cukroví… Po jídle už od batolecího věku zapíná myčku – péči o ni by nejraději převzal kompletně. Grilovací kleště v jeho malých ručičkách zdomácněly už dávno, stejně jako mašlovačka. Stejně rád náš syn zahradničí. Sám zvládá pravidelnou zálivku záhonků (a je do manévrů s konvičkou u sudu tak zabraný, že klidně přehlédne, jak mu z rukávů crčí proudy vody), pomáhá se sběrem spadaného ovoce, dokonce tatínkovi a dědečkovi se svým dětským nářadíčkem pilně asistoval při stavbě zahradní chatičky. Za odměnu získal jednu starou nefunkční vrtačku a v chatičce výsadní práva pana domácího. A když dojde například na každoroční jarní údržbu kol, přepečlivě se věnuje své tříkolce – pocáká ji (i sebe) hadicí, která se v jeho fantazii rázem promění v kompresor, „opraví“ si šlapky kladivem a svou zánovní vrtačkou „ovrtá“ zvonek.

Hra na jako Adámka dosud baví. Snažíme se ho zapojit do všeho, co ve svém věku může zvládnout. A pevně doufáme, že v něm ochotu pomáhat mámě a tátovi nezabijeme.