Někdo by dal vše za maličký křičící balíček od čápa, jiný při pohledu na pozitivní výsledek těhotenského testu hrůzou padá do mdlob. Jsou rodiče, kteří se (a to z různých důvodů) o své děti nemohou nebo nechtějí postarat. A právě pro tyto děti představuje ideální řešení adopce.

Pod pojmem „adopce“ veřejnost vidí často více různých typů náhradní rodinné péče. Oč se vlastně jedná? Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojeným dítětem stejný právní vztah, jako je mezi rodiči a vlastními dětmi. Adoptivní rodiče získávají vůči svým „novým dětem“ stejnou rodičovskou zodpovědnost jako při výchově vlastního dítěte. Osvojením tak současně zanikají jakákoliv práva a povinnosti mezi adoptovaným dítětem a jeho biologickými rodiči.

Aby však vůbec mohlo k adopci dojít, musí být dítě právně volné. Tím se stává udělením souhlasu svých biologických rodičů (i když jsou nezletilí) nebo rozhodnutím soudu o jejich nezájmu. Tak se hodnotí stav, kdy nejméně šest měsíců rodiče neprojeví opravdový zájem o dítě (nebo v případě novorozence po dobu dvou měsíců po narození). Právně volný je rovněž sirotek či dítě, jehož rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti.

Ne všechny děti mají stejnou šanci na adopci. V rámci České republiky dochází nejčastěji k osvojení kojenců a malých dětí, zdravých a pocházejících z majoritní populace. Složitější postavení mají novorozenci rodičů užívajících drogy případně alkoholiků. Rovněž platí, že čím starší dítě je, tím menší šanci na adopci má. Osvojit lze jen dítě nezletilé – tedy do 18 let.
A kdo se může stát adoptivním rodičem? Může jim být osamělá osoba – častěji však manželský nebo partnerský pár (manželé mohou osvojit společně, z partnerského páru však vždy pouze jeden partner), který způsobem svého života zaručuje pro dítě vhodné prostředí.

Adoptivní rodiče zejména malých dětí často řeší dilema: „Říct či neříct?“ Na jednu stranu lze například na malém městě osvojení len stěží utajit a rozhodně by nebylo dobré, aby se dítě o adopci dozvědělo například ve škole od spolužáků. Na druhou stranu informované děti si zejména v určitých etapách života často kladou otázku: „Proč mě moji rodiče nechtěli? Jsem tak špatný?“ Samostatnou kapitolou jsou pak předsudky – dodnes řada lidí věří, že adoptované děti jsou nevděčné a „kořeny se nezapřou“. Každopádně pokud se osvojitelé rozhodnou dítě s adopcí obeznámit, je třeba hodně taktu, ohleduplnosti a také trpělivosti.

Adopce je úžasnou druhou šancí pro řadu dětí, ale také pro řadu bezdětných párů. Já osobně smekám klobouk před všemi, kdo se rozhodnou stát se osvojiteli a vydat se na často poměrně strastiplnou cestu, na jejímž konci stanou s dětskou ručkou vloženou do své dlaně a vědomím, že pomůžou človíčkovi, o kterého se nemá kdo postarat. A všem adoptivním rodičům i dětem přeji krásný život a hodně vzájemné lásky.