Venku včera napadl sníh, dnes už taje a s mužem jsme prohodili několik vět o tom, že známí jedou do Jeseníků. A tak jsem trošku do muže rejpla, kdy pojedeme  na hory my. Čekala jsem na odezvu a po chvilce řekl, že by to šlo, ale jen na procházky, že už na to mé běžkování nemá nervy. Já jsem totiž jako dítě z mnohačetné rodiny nikdy brusle ani lyže neměla. Na střední škole jsme byli na lyžařském výcviku v Beskydech, ale asi jsem se cestou nachladila, večer jsem dostala teplotu, tak jsem týden koukala na spolužáky, jak jim jde lyžování.

Brzy jsem se vdala, měla děti, po letech se rozvedla a asi před 13 lety jsem se poznala s mým nynějším mužem, to jen na vysvětlenou. On lyžoval. S celou rodinou jezdil každý rok do Tater a potom s kolegy do Jeseníků. Před 10 lety jsem k Vánocům dostala běžky. V lednu: jedeš se mnou na hory. Tak jsem v obýváku připla lyže a obula boty, všechno  v pořádku. Koupila oteplovací kalhoty a za 14 dnů se jelo. Přijeli jsme do Ostružné. Seznámila jsem se s kolegy a bylo fajn. Smích, vínko, procházka, bezvadný den. Druhý den jsem byla vyzvána, že mám vzít běžky a jde se na cvičnou loučku pod okna chaty.

Nějak jsem běžky připla k botám, nohy se mi rozjely, já spadla a nemohla stoupnout. Tak jsem zkroutila nohu, odepnula lyži, pak druhou, že si stoupnu. Zabořila jsem se do sněhu, běžka odjela a z otevřeného okna se ozval huronský ryk a smích. Něco jsem křikla, že se to taky učili a brodila se pro ujetou lyži. Párkrát jsem to ještě zkusila, začalo se mi to líbit. Druhá část výcviku byla lepší. Po zledovatělé cestě jsem si hezky běžky nesla na rameně a za vesnicí je připla a jeli jsme do Brané. Po rovince jsem dělala, co se po mně žádalo, z kopce jsem chvíli jela a když lyže nabraly rychlost, tak jsem sedla na zadek, odepla a šla procházkou. Braná je hezké městečko, zašli jsme  na čaj a zpět do Ostružné jsme se vrátili vlakem.
 

Další den jsem měla odpočinkový, luštění křížovek. Ostatní jeli na túru. Následující den jsem se s nimi vydala přes louku na Ramzovou, to mi mužův kolega slíbil šlehačkový pohár, když to zvládnu, tak jsem se tam s několika pády dostala, a dokonce i zpět. Moc se mi na horách líbilo. Příští rok jsme jeli zase. Ale mně to nešlo lépe. Ve 47 letech se učit jezdit na lyžích je něco jiného, než za mlada. Padala jsem, ale bavilo mě to. Dopravila jsem své tělo z Ramzové až na Paprsek a zpět. To byl asi můj největší výkon na běžkách. Ale už s nimi nejezdíme. Před 5 lety jsme se vzali a už jako vdaná s nimi nemůžu. Bylo by to nespravedlivé. Oni jezdí, jak říkají BEZ BAB, myšleno bez manželek.  Muž už nejezdí taky, bylo by mu líto mě nechat doma a jet sám. Ale je rád, že se  nemusí trápit při mém běžkování.