Bolestivý případ

Pobolíval mě zub. Svou zubní lékařku jsem navštěvovala a navštěvuji v pravidelných půlročních intervalech preventivně. Jenže pak přišlo období, kdy mě vždycky, když jsem se objednala na preventivní prohlídku, zuby nebolely do té doby, než byl dán pevný termín objednání.

Pravidelně pár dní před termínem mě pak nečekaná a prudká bolest donutila přijít do ordinace dřív. Čas mezi 7. - 8. hodinou ranní je vyhrazen pro akutní bolestivé případy bez objednání, čehož jsem několikrát, když jsem bolestí už nemohla vydržet, využila.

"Vy vždycky přijdete jako bolestivý případ," pokyvuje lékařka hlavou.
Ale vždyť já jsem bolestivý případ!
 Chtěla jsem říct na svou obranu, jenže to nešlo, protože když máte v ústech různé nástroje, pomocí jichž vám lékařka prohlíží ústní dutinu, tak se špatně odpovídá.
"A vůbec nic tu nevidím, všechno je v pořádku!" pokračuje lékařka.
Ale mě to opravdu hrozně bolí! Křičím na ni v duchu a je to pravda.
"Ano, ale vás nebolí nemocný zub," vysvětluje mi dále paní doktorka, jako by mé úpěnlivé volání v duchu slyšela. "Vás bolí obnažené krčky. Takže teď je ošetříme a příště se uvidíme v den vašeho objednání, ano?"

Vyslechnu ještě rady, jak co nejlépe vyjít s citlivými zuby - bolí mě totiž obzvláště při pití horkých i studených nápojů, o kyselých a sladkých jídlech  ani nemluvě - dále je nutné  vyměnit příliš tvrdý zubní kartáček, dostanu radu i ohledně zubní pasty na citlivé zuby a doporučení používání dentální nitě a ústní vody - rovněž tak  i poučení o správné technice čištění. Ono zase až tak úplně na druhu pasty nezáleží, spíše jde o to vyčistit nebo vypláchnout si zuby a ústa co nejdřív po jídle.
Radami paní doktorky jsem se pečlivě řídila a zdálo se, že po krátké době došlo k mírnému zlepšení. Ano, k mírnému, ne úplnému zlepšení. Blížil se totiž víkend a mě už od středy bolel zub. A to hodně. To budou zas ty krčky, pomyslela jsem si, a vyhýbala se pokud možno všemu, co by je mohlo ještě více podráždit, navíc jsem ještě přidala výplachy doporučovanou ústní vodou, ale všechno nadarmo. Jsem objednaná, určitě bolest brzy ustoupí, utěšovala jsem se a polykala léky proti bolesti. Po probdělé noci jsem  ale už ráno ve čtvrt na sedm stepovala u dveří ordinace a nemohla se dočkat příchodu sestřičky a paní doktorky.
"Tak tentokrát to krčky nejsou!" povídá paní doktorka po prohlídce.
"Sestři, pětka vlevo nahoře, budeme trhat!"
Slyším jako ve snách a je mi na omdlení. Po nezbytných dotazech na to, jestli nejsem na něco alergická a jestli jsem ráno něco jedla, dostávám injekci a jsem usazena na chvíli do čekárny.
"Nerušit!" čtu si pochmurně na dveřích, "Neklepat, vyčkejte příchodu sestry!" A dále - "Před vstupem do ordinace vypněte svůj mobilní telefon!" A poslední cedulka: "Vstupujte bez žvýkačky v ústech!" Tak to poslední by mě fakt nenapadlo, říkám si, protože jsem ráda, že mi plomby jakž takž drží a úplně mi stačí, že za chvíli přijdu o zub!

Trhání proběhlo vcelku dobře, i když se bolavému zoubku ven moc nechtělo. S pusou ještě mírně strnulou a tak trochu otupělá jsem se vypotácela ven na ulici. Ovšem s  náhle utkvělým a podivným pocitem, že ...
- něco je špatně - jako by mi něco přebývalo... nebo snad chybělo (?).
Chybí mi zub, to je v pořádku, říkala jsem si, to bude něco, něco jiného... ale co?
A pak jsem sklonila hlavu a uviděla je. Své nohy. Nohy, na kterých jsem stále měla navlečené ochranné návleky.
No to je hrůza! Taková ostuda! Teď jestli mě někdo viděl, co si asi o mně pomyslel? Honilo se mi  hlavou. No nic, návleky jsem samozřejmě rychle svlékla, ale do čekárny už jsem se s nimi nevracela. Doma jsem je pečlivě přeprala a při další, tentokrát  už nebolestivé návštěvě, jsem je vrátila. Naštěstí jsem byla v čekárně sama, takže vrácení uloupených návleků dopadlo dobře. A zcela určitě nejsem první ani poslední, komu se něco takového stalo nebo stane.