Cesta poznání aneb Cesta za poznáním

Seděla jsem v jednom ze žlutých autobusů na lince Praha- Brno. Přemýšlela jsem o věcech, pro mě důležitých. Můj dopravní prostředek se zdál o mnoho pohodlnější než dálnice, ubíhající pod jeho koly. D1…no comment.

Mým cílem bylo v moravské metropoli naložit pro mě cennou, troufám si říct milovanou osobu a transportovat ji na jedno pražské sídliště. Do 3+ 1, jež nazýváme naším doma. Tušíte správně, jela sem si pro svého přítele, abych ho společně s naším autem dovezla v pořádku zpět. Aby mi nebylo v noci smutno ve studené posteli. Přítel zde měl jednání a já coby gentleman v sukních, mu dělala osobního šoféra. Tyhle cesty pro něho podnikám opravdu ráda, nelžu. I když až zavedou nějaké cestování přes teleport, či něco na ten způsob, oddychnu si.

Sem v cílové stanici, Brno- Grand. V nedalekém obchodním centru ulovím naší večeři v podobě „jídla“ z nejmenovaného fastfoodu. To jen pro případ komplikací. Známe naši nejdelší dálnici. Než stačím zaplatit, můj drahý parkuje v přilehlých garážích. Docházím k autu, měníme si místa. Bez větších problémů nechávám za námi ulice Brna a najíždím na tutéž dálnici, kterou sem opustila před několika málo minuty. Jen pro změnu v opačném směru.

Nastavuji tempomat, stahuji zvuk na navigaci. Její donekonečna opakovaná hláška:

„Překročili jste stanovený limit!“, mě dohání k šílenství. Můj milý sedí na místě spolujezdce a vypadá spokojeně. I já tak vypadám, neboť díky našim zásobám, které se neúprosně tenčí a neustále zvonícímu telefonu, se mému řidičskému umění nevěnuje ani špetka pozornosti. Skvěle! Tak to mám nejraději. Přítel ani navigace nemají nic proti mým několika kilometrům v hodině navíc, než se na slušnou dívku patří. Raději nepátrám v paměti, kolik bodů je za rychlou jízdu.

Ale ouha, nic netrvá věčně! Je po klidu v momentě, co náš kombík ženského rodu, jen těsně mine předjíždějící vůz. Tímto úlekem můj druhý člen posádky pocítí silnou potřebu zavolat alespoň jednomu ze svých potomků. Zřejmě na to měl vliv fakt, že jsme se málem stali nedobrovolnými dárci orgánů. A tak zvedne telefon. Vytočí číslo své nejmladší dcery. Zjišťuje, zda- li jí nechybí některá z končetin, ba dokonce nepotkala- li jeho princeznu jiná vážná újma na zdraví či na životě. Dítě nejevilo sebemenší známky strádání. Avšak jeho otce toto zjištění evidentně neuspokojilo.

Po pár všetečných, až nevhodných otázkách se dostávám k jádru pudla. Mám to! Docvaklo mi to. On žárlí! Super, to je věc. Takhle ho neznám. Mladá slečna si o víkendu vyrazila na zábavu s o šest let starším chlapce. Žádné drama, pomyslím si. Úplně běžná věc. Tudíž sem se ho snažila utěšit, povzbudit, uklidnit, uchlácholit. Nic nezabralo. Až mi z toho „ruply“ nervy. Následoval argument ze všech nejsilnější. Děti mého přítele asi jen ztěží kdy předčí jeho svého tátu, co se týče svých partnerů. Poněvadž náš věkový rozdíl není ten z nejmenších. Pro představu- maminku mám mladší. Ale já osobně to jako problém neshledávám, naopak.

Tabule lemující silnici začal zdobit nápis Praha. Těch 200 kilometrů, které zůstaly za námi, mi přineslo jeden velký poznatek. Můj žárlivý a zklamaný přítel faktem, že jeho holčička je malá už jen v jeho očích, mi otevřel oči mé. Ukázal mi svou další z tváří, jež sem do té doby neznala. Tvář otce s šestnáctiletou dcerou.

Dospěla sem k další z věcí, kterou sem před tím neviděla nebo vidět odmítala. Věc takovou, že i naši blízcí, i když si to třeba nechceme přiznat, mají různé tváře. Tváře, měnící se podle momentální role, v níž se nacházíme. Role žáka, zaměstnance, přítelkyně, otce. Je velice krásné, poučné, občas i zdrcující, vnímat a pozorovat změny těchto tváří. Nikdy všechny tyto tváře nezříme. Ne u našich milovaných. Známe a můžeme znát jen a jen tváře své. Ale občas bychom měli alespoň v duchu poděkovat za to, že ti lidé, námi zbožňovaní, nám dovolí stát vedle nich a jejich tváře pozorovat, sledovat a poznávat.

Katka Ondíková
Chytrá Žena

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout