Asi je opravdu málo těch, kteří mobilní telefon nevlastní a nepotřebují ho. Sama si vzpomínám na dobu, kdy jsem úplně poprvé držela tu malou záhadnou krabičku v ruce a nemohla se nabažit toho, že nyní budu téměř vždy k zastižení a rovněž tak zastihnu i já své blízké, když bude potřeba.
Časem jsem se naučila rozumět jeho funkcím, nahrávat si do telefonu hudbu a hry pro ukrácení dlouhé chvíle. Brala jsem ho také všude s sebou, jen v ordinacích u lékaře nebo v kině a v divadle jsem automaticky vypínala zvuk. Občas jsem zažívala i horké chvilky, to když jsem při své roztržitosti občas telefon zapomínala na nejrůznějších místech, nebo když jsem ho nemohla najít a bála se, že mi jej nějaký nenechavý lapka odcizil. V případě krádeže nebo ztráty bych se totiž pěkně prohnula. Zpočátku jsem měla SIM kartu na dobíjení kreditu, ale později jsem přešla na paušál, který mám dodnes. Dokonce jsem přestala nosit i hodinky a snad nejvíce používanou funkcí je na mém telefonu budík a upomínky.
Jistě víte, že když cestujete například ve vlaku nebo v autobuse, jste nuceni, ačkoli je to neslušné, naslouchat mnohdy důvěrným a obtěžujícím hovorům úplně cizích lidí.
Sedíte si pěkně v kupé nebo na sedačce, rozjímáte nebo si krásně přemýšlíte, a najednou se vám těsně u ucha bez sebemenšího varování ozve: "Cožééééééé???? Haló, já tě ale vůbec neslyším...!" A po chvíli: " Co? Cožéééé? ...Kde že jsem? No přece... v autobuse (vlaku, na koncertě, v nádražní hale ... doplňte dle potřeby). No jó, ale já tě vůbec neslyším...!"
Máte-li štěstí, je hovor brzy ukončen zřejmě z důvodu, že se volající a volaný neslyší, protože volaný se právě spolu s vámi nachází ve vlaku, v autobuse, na koncertě atd. Pokud štěstí nemáte, a dokonce se ani nemůžete přesunout někam, kde cizí hovor neuslyšíte, jste nuceni nedobrovolně trpět až do konce. Dozvíte se například velmi důležitou informaci o tom, že rybičky jsou už nakrmené, pes se opět vyčural v předsíni, volaný má určitě ještě dnes koupit mlíko a tetě Máně už zase tahali vodu z kolena a ten popis výkonu je tak precizní a detailní, že je vám špatně ještě týden potom. Než se stačíte vzpamatovat, je vám taky jasné, že babička je fakt, ale fakt hrozná a děda zase chlastá, ačkoli to má od doktora i od babičky zakázaný...
Tuhle jedu zase vlakem, zřejmě mám velké štěstí, protože v kupé sedí pouze dva důchodci a jeden cestující neurčitého věku, který si čte knihu. Zachumlám se tedy taky spokojeně do kabátu, pozoruji ubíhající krajinu za oknem a k mým uším doléhá pouze občasný šum tichého hovoru toho staršího páru. Ovšem tahle idylka vzala za své hned v následující stanici. Přistoupil mladý pár, dívka a zřejmě její přítel, oběma mohlo být tak kolem 20 let a usedli právě do našeho kupé. Netrvalo to dlouho, a mladému muži se v kapse kožené bundy rozdrnčel telefon tak hlasitě a s tak nepříjemným vyzváněním, že jsme leknutím nadskočili, já i ti dva důchodci. Dozvěděli jsme se, že volá babička, která měla zřejmě o mladé strach a chtěla se ujistit o tom, že jedou nebo už dojeli v pořádku. A přestože jsem se snažila neposlouchat, najednou moje ucho zaznamenalo...
"Jo, to víš, že jo, babi, sedím v autobuse, jo, dobrý, babičko, ty jseš tak hodná, díky, za chvilku jsem doma, neboj..., jo, hned ti zavolám, až budu doma, taky tě mám rád, pa, pa..."
V autobuse? Slyším dobře? Nenápadně pokukuju po dívce, co ona na to, ale není na ní znát, že by si té lži, kterou její společník právě pronesl, vůbec všimla, dál se na něj zamilovaně beze slova dívala. A když mladík domluvil a srdečně se s babičkou rozloučil, slyším a nevěřím znovu svým uším: "Bába jedna zvědavá, furt mě otravuje, no chápeš to? Volá mi snad dvakrát denně, chápeš to, to je strašný, fakt! No chápeš to!?!"
Dívka, na rozdíl ode mě, zřejmě chápala, jen já jsem musela jít v tu chvíli na toaletu, aby na mně nebylo poznat, jak jsem z téhle situace byla vykulená. No chápete to?
Kacice - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz