Tak nás můj gynekolog poslal do reprodukčního centra Iscare v Praze, kde jsme se po absolvování všemožných vyšetření dozvěděli, budeme muset podstoupit umělé oplodnění. Byla to velká rána, nikdy by jsme nepomysleli, že zrovna nás se bude toto týkat. Sice jsme čekali, že to asi nepůjde jen tak lehce, já jsem měla totiž po gynekologické operaci jen jeden vaječník, ale doufali jsme, že se nám podaří počít přirozenou cestou.
A tak jsem podstoupila hormonální léčbu. Nic příjemného, každý den píchat injekce, ale co by jsme pro naše miminko neudělali. Pak přišel den odběru vajíček. Strašně jsem se bála, protože se tento zákrok dělá pod celkovou anestezií, ale i to jsem zvládla. Následující týden byl velmi stresující. Každý den jsme museli volat do centra, jak se naše zárodky vyvíjejí.
Naštěstí vše probíhalo výborně a my jsme se po týdnu mohli dostavit na zavedení embrya. Byli jsme oba velmi nervózní. To nekonečné čekání na pokoji než budete na řadě, pak jsem zjistila, že jdu jako poslední. Na sále byl u zákroku sám primář a měl velice dobrou náladu. Trpělivě vysvětloval co se bude dít a vtipkoval: "že ty nejlepší kusy si nechává vždy nakonec". Tímto mě zcela uklidnil a já jsem byla přesvědčená, že se to povede na 100%. Po 30-ti minutách strávených na lůžku jsme se mohli vydat na cestu domů.
Teď nastalo opět nekonečné čekání a odpočívání a šetření se. Přítel byl velice pozorný a hlídal mě, abych maximálně odpočívala. Po třech týdnech konečně nastal rozhodující den. Jeli jsme na gynekologii na odběry, aby se potvrdilo nebo vyloučilo těhotenství. Celou dobu jsme se jen mlčky drželi za ruce a doufali, že to vyšlo. I když já jsem byla přesvědčená, že je to vše v pořádku a nakonec se nám narodí krásný kluk.
A jaká byla naše radost, když podle testů jsem byla opravdu těhotná.
Moje těhotenství probíhalo úplně bezproblémově. Žádné těhotenské nevolnosti ani sebemenší jiný problém, jediné co mě trápilo byl nízký tlak, ale ten jsem měla i před těhotenstvím. Jak se blížil porod, měla jsem větší a větší strach, ale i ten se rychle ztratil. Náš drobeček se totiž rozhodl, že nás už nenechá dlouho čekat a chtěl na svět o měsíc dřív. No, asi nechtěně, protože jsem neměla žádné porodní bolesti, ale odtékala mi pomalu plodová voda. Takže nástup do porodnice a vyvolávaný porod, moje noční můra. Ale pak, po celém dnu stráveném v porodních bolestech, se nám narodil krásný a zdravý chlapeček. Přítel byl u porodu a byl v tu chvíli ten nejšťastnější tatínek na světě.
Po návratu domů začal kolotoč, který zná moc dobře každá maminka, samé krásné starosti. Po skončení šestinedělí jsem šla na prohlídku ke svému gynekologovi, vše bylo v pořádku a my se dohodli, že ani nebudu užívat žádnou antikoncepci, jelikož jsme se tak dlouho snažili o mimi, ale teď vím, že se nic nemá nechávat náhodě. Dneska je našemu malému raubířovi 18 měsíců a já jsem zjistila, že jsem opět těhotná!!! A to zcela přirozenou cestou. Je to sice velmi nečekané, ale moc chtěné miminko. A tak bych chtěla vzkázat všem maminkám čekatelkám: "Nebojte se, a věřte, že i Vám bude jednou souzeno. Jsem teprve v 9-tém týdnu, ale jsem přesvědčená, že vše dobře dopadne a budeme mít tentokrát krásnou holčičku."
Vaše maminka Naďa
Nadulina – čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz