Druhá šance

Bylo mi 18 a zhlédla jsem se v muži o deset let starším. Po pár krásných měsících jsem ale začínala zjišťovat krutou realitu. Byla jsem pro něj pouze dítě, hračka, se kterou si hrál, když chtěl. A přesto, že jsem si myslela, že jej miluji a chci s ním i tak být celý život, přesto mě opustil, vyhodil, jak použitý hadr.

Musela jsem se v 24 letech potupně vrátit k rodičům, kde nebylo místo ani životní prostor. Po pár těžkých týdnech jsem se odstěhovala do pronájmu. Platila jsem tam skoro celou výplatu a dlouhou dobu neměla co jíst. Ale na druhou stranu jsem si nikdy nestěžovala. Pracovala jsem a studovala VŠ, abych se jednou snad měla líp.

Týdny minuly a já jsem prožívala jen krátké známosti a nedokázala zapomenout na bývalého přítele. Když se finanční situace trochu zlepšila, pořídila jsem si internet domů a dala si inzerát. Po pár nevydařených setkáních s muži z internetu jsem tuto cestu k seznámení pomalu vzdávala. Jen jsem se k oukala na vzkazy a fotky a pak vše mazala. Až jednou, přišla mi zpráva…"Jak se máš?" … Byla to zpráva od, v té době již muže, se kterým jsem prožívala svoji první lásku v 16 letech. Propsali jsme si celý den a najednou jsem měla zase radost ze života. Později mi prozradil, že mě vůbec nepoznal. Po pár dnech a mnoha zprávách jsem šli na kafe a já se cítila zase jako v 16 letech. Přišel párkrát na návštěvu a v den svých 26. narozenin, když ode mě večer odjel, přišla mi esemeska. Vidím ji stále živě : "Promiň, že ještě otravuji, ale chtěl jsem se tě dnes na něco zeptat : myslíš, že bychom to mohli dát spolu dohromady? Dát tomu ještě druhou šanci?" v 23:00.
V té chvíli jsem začala brečet jako malé dítě. Tak toužebně jsem si to přála, aby mi to řekl, ale vůbec jsem nevěřila, že by se to opravdu mohlo stát. A zrovna mně.
Od té doby jako bych se znovu narodila. Jako by ve mně nebyla už žádná bolest z minula, jako by nic jiného neexistovalo. Jen teď a budoucnost…
Po roce a čtvrt jsme v zimě trávili dovolenou v Itálii na ledovci. Vyvezl mě do 3000 m. nad zemí a klekl si. Ta slova zněla jako v pohádce a já se cítila jak Popelka, která po dlouhém trápení našla v životě konečně to nejkrásnější…"Vezmeš si mě?"
Jsem cíťa, takže jsem opět plakala jako malé dítě. Ale musím prásknout, že on taky.