Dva příběhy o lístcích na autobus

V každém autobuse a vůbec všude, kde k jízdě potřebujete nějaký jízdní doklad se dočtete, že je nutné uschovat ho po celou dobu jízdy pro případnou kontrolu. Manža a jeho kamarádi to ve svých školních letech vzali doslovně. Schovávali si všechny jízdenky do kapsičky školního batohu a soutěžili mezi sebou, kdo jich nasbírá nejvíc.

Jednomu kamarádovi celou zábavu asi po dvou měsících zhatila maminka, která jízdenky z batohu vyházela jako „nepotřebný bordel“, ale ostatní vesele soutěžili dál. A jízdenky přibývaly a přibývaly. Revizor tenkrát po tomhle autobuse moc nechodil a milé školáčky nenapadlo nic lepšího, než si platnou jízdenku hodit ihned mezi těch xdesítek dalších. Však on si to revizor kdyžtak přebere.

A taky přebral. Když došlo jednoho krásného dne opravdu na kontrolu, vykutálení kluci prostě otevřeli nadité kapsičky, ať si pan revizor pohledá. Chudák to po tom pohledu radši vzdal a prohlásil je za zkontrolované.

Mně se zase jako dítku školou povinnému stalo něco trochu podobného. Jezdila jsem totiž na měsíčník, takže jsem se o nějaké kontroly moc nestarala. Ale ten den mi zrovna ujel první autobus, tím dalším jsem to měla do školy vážně tip ťop. Dvě zastávky před školou už jsem byla značně nervózní a netrpělivě přešlapovala přede dveřmi. Ani jsem si tedy nevšimla, že druhými dveřmi nastoupil revizor a kontroluje jízdenky.

Když se otevřely dveře u mé školy, vypálila jsem z autobusu jako torpédo a rovnou do školy. Svědomitý revizor vyběhl za mnou, ale to jsem zjistila až ve chvíli, kdy mě v běhu popadl za rameno a zařval: „Ukaž jízdenku!“ No, on to spíš zasípal, protože jsme se doopravdy pěkný kus proběhli. Já celá rozklepaná vytáhla měsíčník a ukázala mu ho. On jenom zasípal „Díky,“ a já honem běžela do školy. Ale od té doby jsem se po autobuse vždycky dobře rozhlížela, vydrželo mi to dodneška. Většinu revizorů proto poznám hned, jakmile nastoupí dovnitř.