Hlenka přichází na Prima ZOOM

Není to ani živočich, ani rostlina, ani houba… je to hlenka! Jedna jediná obří buňka, jejíž úžasné schopnosti otevírají zvídavým vědcům dveře do úplně nového, neznámého světa – světa, ve kterém existuje inteligence bez mozku. Dokument Hlenky: Géniové bez mozku vznikal na třech světových kontinentech a připomíná vzrušující vědecký thriller. Sledujte špičkové mezinárodní odborníky z Evropy, Japonska nebo USA, odhalte jejich přelomové poznatky a zažijte ohromující výpravu k samotným kořenům poznání. To vše díky Prima ZOOM.

Záhadný mozek bez mozku na Prima ZOOM:

Film The Blob z roku 1958 popisující sliz, který pohltí naši planetu, dal jméno skutečnému organizmu. Blob, vědecky vápenatka mnohohlavá, není ani rostlina, ani živočich, ani houba. Jednobuněčný organizmus se objevil na počátku života na Zemi před miliardou let a je jedním z nejprimitivnějších živých tvorů. Nemá oči, ústa, žaludek ani nohy, ale přesto vidí, cítí, tráví a pohybuje se díky síti žilek v rytmu elektrických impulzů. Nemá mozek ani nervovou soustavu, přesto je tento tvor schopný řešit složité problémy a vyvíjet strategie. Vápenatka patří do třídy hlenky neboli slizké houby. Živí se bakteriemi, kvasinkami a houbami.

Jediná buňka se množí až do průměru několika metrů. Je to výživový génius, vybírá si potravu, která maximalizuje jeho růst. Jídelníček dokáže kombinovat a optimalizovat. Když je bez potravy, vyschne a usne až na dva roky. Vlhkem se znovu probudí. Vápenatku studují vědci na celém světě. Testy s bludištěm ukázaly, že si blob najde zdroj své potravy, eliminuje neefektivní cesty a vybere si tu nejkratší. Nikdy neprojde dvakrát stejným místem; má externí paměť. Může být jednobuněčný organizmus bez mozku inteligentní? 

Vápenatka dokáže řešit okolní problémy, aby přežila. Je schopna se i učit. Sdílí své poznatky a informace se pak přenášejí z jednoho blobu na druhý. Vápenatka mnohohlavá by mohla být dobrým modelem v medicíně při pochopení rakoviny. Nádor používá k růstu podobný cévní systém jako blob. Užitečná by mohla být i v ekologii. Je schopna akumulovat těžké kovy a čistí půdu. Také vylučuje antibiotika a antimykotika. Nebo by mohla být inspirací v informatice jako nový systém pro roboty. Prozatím je prováděn jen základní výzkum tohoto podivuhodného organismu, bez uplatnění v praxi. Objevy na tomto poli však můžou změnit svět. Posledním nápadem vědců je poslat vápenatku do vesmíru a sledovat, jak bude na změny reagovat.

Hlenky v sobě do jisté míry spojují vlastnosti buněk z říše hub i živočichů, ačkoliv nejsou blíže příbuzné ani jedné z těchto říší. Tělo hlenek tvoří v určité životní fázi jedna jediná buňka, která má ovšem velmi mnoho jader. Z těchto útvarů dozrávají často makroskopické plodničky, z nichž se uvolňují nová měňavkovitá stadia. Plodnička vzniká buď dělením jediné amébovité buňky, nebo shlukováním mnoha měňavkovitých buněk na jedno místo. I v Česku se lze setkat s hlenkami, ve vlhkém počasí vylézají na pařezy, vlhké kameny atd. 

Jako většina hlenek jsou výrazně zbarvené. Běžným druhem je vlčí mléko červené. Mezi hlenky patří i parazitické druhy. Hlenky žijí jako buňky měňavkovitého tvaru o velikosti asi 10 µm. Preferují chladná stinná a vlhká místa. Vyskytují se v půdě, a pokud mají dostatek potravy, pohybují se volně jako samostatní jedinci. Rozmnožují se dělením. Buňky některých hlenek splývají do mnohojaderných útvarů, které se pohybují za potravou. Fagocytózou konzumují bakterie. Pokud se veškerá potrava z okolí buněk vyčerpá, mají buňky hlenek tři možnosti, jak přežít: buď pohlavním způsobem vytvořit mnohobuněčné makrocysty, nepohlavně vytvořit plodnici nesoucí spory, nebo vytvořit jednobuněčnou mikrocystu.

Ačkoli nemají žádný nervový systém, vykazují i jisté známky inteligence. Dokážou například nalézt optimální cestu bludištěm, mají prostorovou i časovou paměť, jsou schopny učení a vykazují i jistou schopnost strategického rozhodování. Přestože se jedná o organismy bez pevných schránek, podařilo se hlenky prokázat i ve fosilním záznamu. Nejstarší známá fosilie hlenky je stará cca 100 milionů let a dochovala se díky zalití pryskyřicí a její fosilizaci – byla nalezena v roce 2019 v kousku jantaru z Myanmaru (dříve Barma).