"Štíhlost"

Ovlivňují nás nejen naše kamarádky, které se často baví o dietách, o tom, co by měly a neměly, co musí a co nesmějí…ale ovlivňuje nás celá společnost. Jak reklama, tak kulturní vlivy a vůbec vše, co kolem sebe vidíme a vnímáme, má na nás menší či větší vliv a utváří nás.

Téma štíhlosti a podobných věcí by mne nemuselo zajímat a trápit kdybych žila v jiné zemi, nebo v jiné době (protože například v chudších zemích je hubenost považována za příznak podvýživy, chudoby, nemoci a naopak vyšší tělesná hmotnost je hodnocena pozitivně, jakožto známka zdraví, bohatství a prosperity).  Ne vždy bylo ideální mít štíhlou a pevnou postavu. Ale tendence spojovat fyzickou přitažlivost s pozitivními osobními kvalitami je dokumentována již od sedmdesátých let.

Idealizace štíhlosti

V bohatých západních společnostech je štíhlost většinou spojována se štěstím, úspěchem, mladistvostí a společenskou přijatelností. Nadváha je spojována s leností, nedostatkem vůle a ztrátou kontroly. Pro ženy je ideálem štíhlá postava. Pro muže je ideálem štíhlá a přiměřeně svalnatá postava. Nekonformnost vůči štíhlému ideálu má celou řadu negativních společenských důsledků. Nadváha je vnímána jako fyzicky neatraktivní a je sociována s dalšími negativními charakteristikami.
Štíhlost znamená především mít věci pod kontrolou. Pevné, vypracované tělo je chápáno jako známka úspěchu. Většina lidí nemá přirozeně štíhlé a trénované tělo, ale chtějí-li být v souladu se současným ideálem, musí tomu věnovat neustálou pozornost.
Marika Tiggemannová a Ester Rothblumová (1988) uskutečnily zajímavou psychologickou studii, v níž byly u velkých skupin amerických a australských univerzitních studentů zkoumány stereotypy tlustých a štíhlých mužů a žen. Zjistili, že dokonce i ti studenti, jež sami měli nadváhu, sdíleli negativní stereotypní představy o tlustých lidech.
Už malé děti dávají přednost štíhlým vrstevníkům a nechtějí si hrát s dětmi, jež trpí nadváhou.


Historické trendy v zobrazování ženského těla
(doufám, že nebude vadit, když se budu zabývat více ženským tělem, jelikož se mě to týká)
Existuje všeobecná shoda v tom, že v západní kultuře je na ženy vyvíjen větší společenský tlak, který je nutí snažit se vyhovět ideálu štíhlosti, než na muže. Idealizace štíhlosti u žen je často vnímána jako výsledek historického vývoje v minulých stoletích. Kulturní změnu „ideálního těla“ můžeme sledovat od kyprých postav, oblíbených ve středověku, až k vyhublým siluetám, jimž dávají přednost dnešní módní časopisy. Ještě poměrně nedávno byla boubelatost vnímána jako elegantní a erotická. Ale na konci devadesátých let 20.století nastupuje „heroinový styl“ či „sirotčí styl“, kdy si módní domy vybírají velmi hubené modelky.
Jednou z nejmocnějších společenských sil podporujících idealizaci štíhlosti v západní společnosti je dietní průmysl. Knihy, dietní programy a potraviny jsou prodávány veřejnosti, která „si připadá tlustá“. A propagují vyhublý ideál navzdory tomu, že držení diet může působit zdravotní problémy a je nepravděpodobné, že by diety vedly k dlouhodobému snížení tělesné hmotnosti.
A i přes to, že ideál v západní společnosti zůstává i nadále štíhlý, tak diety nahrazuje cvičení jako společensky přijatelný způsob, jak dosáhnout štíhlosti.


A nakonec aspoň něco málo o vlivu sdělovacích prostředků
Média představují mužské a ženské tělo odlišným způsobem. V případě žen jsou to většinou modelky, které mají podváhu.
Údaje ze studií zkoumajících vliv mediální prezentace většinou ukazují, že muži i ženy mají po zhlédnutí idealizovaných mediálních obraz lidského těla horší pocit z vlastního těla.
Mediální postavy se stávají vzorem pro významnou část mužů a žen ve věku do 40 let. Vzory žen se mění s věkem. Ženy do 30 let si za vzory berou modelky a starší si za vzor berou herečky.
Ženy se staví kriticky k omezenému výběru ženských postav, jež jsou prezentovány ve sdělovacích prostředcích (vidí je jako nerealistické a nezdravé), a vadí jim, že stanovením nerealistických ideálů se média a módní průmysl snaží manipulovat jejich vnímání vlastního těla.


…pokračování příště…?!