Ivana Ondriová - Sny se začaly promítat do psaní

Slovenská spisovatelka Ivana Ondriová nedávno debutovala svou knihou v rodné zemi, ale ani české milovnice románů o vztazích nebudou zklamány, protože český knižní debut zajistilo nakladatelství Baronet. Nejen o psaní se dozvíte z dnešního rozhovoru.

Ivano, knihy jste začala psát na mateřské. Co vás k tomu vedlo?
Možnost uniknout z každodenní rutinní reality. Jistě, bylo to krásné, péče o  děťátko a věci s tím spojené, ale člověk si musel vytvořit jakýsi vlastní svět, kde byl jen on a jeho sny. Ty se automaticky začaly promítat do psaní. Přišly první pokusy o dětské básničky, celkem přirozeně, vždyť dcerka vyplňovala každou minutu dne, a potom snaha o delší útvar. Naštěstí má den 24 hodin a Ninka mi v noci pěkně spala. Takže jsem si pozdě večer dokázala ukrást hodiny jen pro sebe.

Nosila jste nápady na psaní knih v hlavě již dříve? V současné době máte, jako nová autorka, na kontě rovnou dvě knihy. Jaká vznikla dřív?
Určitě ano. Začátky mého psaní sahají ještě do středoškolských let, dokonce už tady vznikly první novely, inspirované hlavně sestrami Brönteovými. A pak, na mateřské, mi bezmála denně něco proběhlo hlavou, životní okamžik, příběh, který už zbylo jen hodit na papír. Momentálně je v "šuplíku" v mém počítači románů hned několik. Dva z nich dostaly knižní podobu, což mě nesmírně těší. Nevinné šílenství vzniklo minulé léto, Detský plač v podkroví, který vyšel na Slovensku, o něco později, když na dveře klepal barevný podzim.

Dala jste před nabídnutím vydavatelům svůj rukopis někomu přečíst?
Něco přes rok jsem fungovala na jistém slovenském literárním portále. Oba rukopisy byly uveřejňovány na jeho stránkách po jednotlivých kapitolách, a postupně si získávaly přízeň literárních nadšenců, které příběhy velmi oslovily. Avšak například z mé rodiny rukopisy nečetl nikdo. Ani nikdo z mých nejbližších známých. Možná mě o to víc těšilo, že se příběhy líbily těm, které jsem poznala jedině přes písmenka.  

Povedlo se vám uspět rovnou u dvou významných nakladatelství. Jedno z nich je české. Jak vás napadlo nabídnout rukopis do Čech?
Nejvíc mě motivoval úspěch jedné přítelkyně právě z výše jmenovaného portálu. Jí se v Čechách podařilo uspět. Řekla jsem si, proč to nezkusit? Česko vnímám jako naši neoddělitelnou součást. Tito lidé jakoby byli jedněmi z nás. Ale přiznám se, že pozitivní odpověď z nakladatelství Baronet mě doslova šokovala. Protože jsem to nečekala. Že se mi je podaří oslovit a román Nevinné šílenství dostane knižní podobu u sousedů a navíc v tak úspěšném a známém nakladatelství.

Jaká témata jsou vám blízká? Máte rozepsaný další rukopis?
Jednoznačně téma vztahy. Láska mladých lidí, úskalí, kterými musí projít, aby nakonec našli svoje štěstí. A protože jsem matkou, jsou mi blízké příběhy, kde hrají důležitou úlohu děti, vztahy s rodiči, sourozenci, protože já mám to štěstí, že lidé okolo mě, hlavně rodina, je úžasná. Je pro mě inspirací nabídnout čtenářům příběh, kde hraje prim právě nádherný vztah s otcem a matkou, či milovanou osobou. Samozřejmě, píši neustále. Od příběhu o Ester Francové vznikly tři romány, momentálně pracuji na dalším. Bez toho nedokážu existovat.

Ráda sníte. Necháte se inspirovat i sny? Patříte mezi autorky, které neváhají vstát i v noci z postele, pokud se vyskytne nějaký dobrý nápad? Nebo s klidem znovu usnete a necháte vše osudu , jestli se vám vše detailně znovu vybaví?
Miluji snění. Paradoxem ale je, že v noci nesním, protože padnu do postele většinou úplně vyčerpaná, když chodím právě kvůli psaní spát velmi pozdě. V prvních minutách, než mě pohltí spánek, mám v hlavě mnoho nápadů, dokonce celé dialogy hlavních postav, ale ne, nedokážu se přemoct a vstát, spánek mě nakonec přemůže. A ráno si potom pamatuji tak málo... Proto sním s otevřenýma očima přes den, vidím svoje příběhy, ty, které mám rozepsané a které potřebují nějaký zlomový okamžik, dramatično... Představuji si, co všechno by měly moje postavy zvládnout, co je čeká. Vidím to jako film.  

Jakou šílenost byste ráda ve svém životě jednou udělala? Nebo se tak již stalo?
Čestně se přiznám, že jsem nadmíru racionální typ. Nevím, zda mám sklony k nějakému impulzivnímu chování, šílenství, to by spíš posoudili moji nejbližší, možná nejvíc manžel, neboť ten mi často říká, že jsem blázen už jen proto, že jsem si ho vzala... Ale teď vážně, asi největším šílenstvím byl výstup a sestup ze Skalnatého plesa, který trval dohromady asi osm hodin a přitom mi manžel jasně navrhl, že pojedeme lanovkou. Odmítla jsem, navnadil mě totiž na to, že pokud to zvládnu po svých, dole mě bude čekat obrovský pohár zmrzliny a moje milované palačinky. Neodolala jsem. Jen podotýkám, že nejsme žádní typičtí horští turisté, ale spíše takoví teniskoví odvážlivci.
 
Cestujete ráda? Jaké je vaše nejoblíbenější místo, kam se ráda vydáte na výlet?
Pravdou je, že cestuji málo. Dokonce jsem ještě nikdy neviděla moře a ani mi to nechybí. Jsem takový domácí pecivál,  a teď, kdy píšu, ještě o to víc. Ale nedám dopustit na naše nádherné Tatry. Slovensko nabízí tolik krás, že je to až neuvěřitelné. Ještě předtím, než přišlo dítě, jsme s manželem každý podzim chodili právě do Tater. Pět let po sobě na téměř stejné místo. Dosud na to vzpomínáme a čekáme na to, až to obnovíme. Tatranská Lesná a vesničky okolo, výstup na Rysy, to jsou pro mě ta nejkrásnější místa. V paměti mi rezonuje i dovolená s rodiči v Roháčoch, v Západních Tatrách, příroda tam byla úchvatná.

Děkujeme za rozhovor a přejeme úspěchy v literární činnosti i v osobním životě!