Můj život nebyl procházka "růžovou zahradou", to už dnes ve svých důchodcovských letech mohu napsat. Chodila jsem po doktorech již v mládí, protože mi bylo neustále špatně, byla jsem unavená, vyčerpaná, prostě jsem nebyla ve své kůži, já, která bývala na každém sportovním soustředění, ráda cvičila a to mne vždy naplňovalo, dodávalo mi to svěžího ducha a sílu, jsem najednou byla jak zvadlá květina, která snad nedokáže podívat se na sluníčko.

Po všech peripetiích v lékařských zařízeních jsem se dozvěděla, že je vše od nervů. Sice jsem si říkala, že to je poslední instance, když doktoři řeknou, že je to od nervů, už neví, co dál a svedou to na nervy.

Objednala jsem se tedy k psychologovi, ten mne zpovídal do 5. kolena zpět, připadala jsem si jak u kádrováka:o), ale nedalo se nic dělat, musela jsem to podstoupit. Psychologův závěr byl, že musím mít medikamentózní léčbu a doporučil mi psychiatra.

Navštívila jsem tedy jednoho psychiatra, byla to doktorka tehdy v mých letech a povídalo se s ní suprově, napsala mi sice prášky, ale prášky jaksi nic neřešily. Výhoda této psychiatričky byla ta, že jsem tam nechodila jako k psychiatrovi, ale na pokec a na cigárko, povídaly jsme o všem možném, jen ne o nemocech. Bylo mi u ní celkem příjemně, ona je to výhoda, když má ženská doma tři chlapy, není to ono, jako se ženskou a tak jsem tam chodila docela ráda.

Ovšem moje potíže nepřestávaly a někdo mi doporučil léčitele. Tehdy jsme jely celkem tři ženy, každá s jiným problémem, ale léčitel léčil vše, tak jsme vyrazily.

Holky se bály, aby jim nebylo ještě hůř nebo aby nám ještě neublížil. Když jsme tam přijely, vlezly jsme do barabizny, všude plno krámů, slepice lítaly po schodech do baráku, uprostřed dvora hnůj, smradu, že se to nedá pojmenovat a tak jsme pomyslely na návrat domů.
Ale když už jsme tam byly, tak jsem to chtěla zkusit, tehdy jsme zaplatily 100,- Kčs a pan léčitel si nás vzal do parády. To, že jsem na nervy, vůbec nepoznal, jen mě napravil, srovnal a namasíroval mi páteř, copak to bylo příjemné, ale závěr byl ten, že jsem nevěděla, co mi vlastně doporučil.
Kamarádka tam jela s ženskými problémy a druhá si pamatuju, že si den před tím, málem vyrazila na zahradě oko o větev, že musela na oční.

Obě kamarádky tedy prošly tou procedurou jako já.
Cesta zpátky pro mne byla zklamáním, ale kamarádky byly spokojené, dokonce ta s tím okem říkala: "Holky, já už nemusím na oční, vidím jako ostříž", druhá už přestala mít ženské problémy, jen já jsem byla zklamaná.

Druhý den mi volala ta s tím bolavým okem, že musela do Prahy na Karlovo náměstí, nemohla v noci vydržet bolestí.
Závěr je asi takový, že léčitelům nevěřím a moje obtíže celkem ustoupily v době, kdy jsme si pořídili s manželem počítač. Učila jsem se na něm a neměla čas se pozorovat, jestli venku není nízký tlak, nebo proč se mi zase motá hlava a nyní se cítím lépe.

K psychiatričce chodím na pokec dál, ale na cigárko už ne, přestala jsem kouřit. Milé chytré ženy, máte taky zkušenosti s léčitelem, já už ho nikdy nechci potkat.