Musím podotknout, že tehdy babičce táhlo na sedmdesátku a ač nás při každém odjezdu přesvědčovala, že se určitě už vidíme naposledy, zdravíčko jí sloužilo do třiadevadesáti. Zůstalo po ní tolik nových věcí, vyrovnaných ve skříních do komínků, že jsme si mohli rovnou otevřít krámek.
V rodinách bývalo běžným zvykem, že se šetřil sváteční porcelán a sklo. Na stůl je hospodyňka kladla třesoucí se ručkou pouze o svátcích a při návštěvách, u kterých si bylo třeba trošku šplhnout. Takže i v naší rodině jsme spokojeně popíjeli z téměř nezničitelných skleniček od hořčice a jedli z různých moderních plastových vymyšleností, pro které tehdy měla naše maminka slabost. Byla taková doba, ale o to smutnějším zjištěním pro mě je, že tento způsob stolování leckde přetrvává dodnes.
Já jsem si šetřila sladkosti, které jsme jako děti dostali. To jsem se ovšem rychle odnaučila, protože jsem o ně většinou přišla. Brácha snědl všechno hned a pak vyloudil nebo našel i ty moje. Také u jídla jsem si ráda nechávala nejlepší sousta nakonec. Bratr naopak. Snědl všechno maso a pak se otráveně rýpal v bramborách. Máma už mu na to neskočila, ale babička většinou „chudáčkovi“ běžela přidat.
Moji kariéru hospodyňky naštěstí hned v začátku ovlivnil „syndrom malého bytu“. Tam si nemůžete nic šetřit, protože to prostě není kam dát. Všechny věci byly maximálně využity. Tehdy se však u mě projevila jedna dosud skrytá vlastnost. Zřejmě mi ji zanechala na památku babička. Mám totiž potřebu všechno využít, vypotřebovat a vynosit až do konce. Dostala jsem třeba krém, který mi nevyhovoval. Ke všemu v maxi balení. Já se s ním trápila snad čtvrt roku, než jsem ho vymazala a mohla si jít pro jiný. Ale někdy s troškou škodolibé radostí šidím sama sebe.
Zrovna s tím krémem – hned ho rychleji ubylo, když jsem si s ním namazala kozačky. Proto také nechápala moje švagrová jak je možné, že se raduji, když mi při zapalování svíčky propálila župan. Už dlouho jsem totiž měla vyhlédnutý nový, krásný, měkoučký, ňuhlací… Když jsme se pak konečně stěhovali do většího bytu, mohla se dcera utlouct smíchem, když jsem přemýšlela, jak bezpečně přestěhovat půl krabice použité strouhanky, aby se někam nevysypala. Nějak mi to v tu chvíli došlo a s úlevou jsem ji vyhodila do smetí.
Nedávno jsem volala své mamince, že se za ní večer zastavíme. Když jsme přišli, zrovna oplachovala nádobí a na sobě měla stříbrem protkávané šaty. Znejistěli jsme, jestli na nás náhodou nezapomněla a nechystá se někam do společnosti. „Ale ne, děti, jen jsem si ty šaty tak dlouho šetřila, až úplně vyšly z módy a už se v nich nedá nikam jít. Ale přece je nevyhodím, ne?“
Kob - čtenářka
ChytráŽena.cz