Jak jde život

Mám v péči 18letého vnuka, žijeme spolu už 7 let. Je to fajn kluk a za ty roky jsme toho hodně prožili. Má zdravotní problémy, měl potíže na základní škole. Všechno jsme překonali, známky si polepšil, dostal se na učební obor fotograf.

Velmi jej to bavilo, měl hned v prvním ročníku fotografie na výstavě. Jako s každým dospívajícím jsou občas problémy, ale jinak je to hodný a chytrý kluk. Po ukončení oboru se dostal na nástavbu a doufám, že zdárně zvládne maturitu. Psychika se zlepšila, vyrovnal se s problémy v rodině. Hodně mu pomohl školní poradce, který se mu hodně věnoval. Zdálo se, že vše bude v pořádku. Vnuk se vydal na sraz ze základní školy. Moc se těšil a vzal si s sebou digitální zrcadlovku na zdokumentování akce.

Bavili se skvěle, měli kytaru, zpívali a pak hráli biliard. Poslal SMS, že se skvěle baví, ať se nebojím. Bohužel to ale dopadlo úplně jinak. Po půlnoci šli domů, spolužáci se postupně loučili, až vnuk zůstal sám. Nenapadlo ho mi zavolat, šla bych mu s pejskem naproti. Šla jsem si lehnout, ale z postele mě vytáhl mobil, kde mi volala nějaká paní, že vnuka přepadli Romové. Postarala se o něj a zavolala policii. Vnuka kopali, bili  a okradli.

Sebrali mu fotoaparát, mobil, peníze a z krku strhli řetízek. Volala jsem na policii, kde mi sdělili, že je v nemocnici, kde mu sešili obočí, ošetřili ho a pak odvezli k výslechu. Domů se dostal až v sedm hodin ráno, vyčerpaný, samá modřina. U dalšího výslechu mu policie předložila fotografie a vnuk naštěstí útočníky poznal. Mají pestrý trestní rejstřík. Jsou ve vězení a bude soud.

Nevím ale, jak to bude dále, vnuk má od té doby psychické problémy, když potká Roma, tak se třese a brečí. Chodí k psychiatrovi a k psychologovi, vše se podepsalo na prospěchu. Od té doby má problémy s pamětí a těžce se učí. Mě už není zrovna  málo, mám 64 let a jako babička to velmi těžce nesu. Teď jsme se dozvěděli, že bude soud a vnukovi se vše zase vrací, třesou se mu ruce.

Bude to asi trvat dlouho, než zapomene. Je to smutné, že si nejsme jisti nikde, bojíme se večer, když venčíme pejska. Máme hodně přátel, kteří se nám snaží pomoci, ale já už jsem z toho všeho unavená a přemýšlím, jak to vše zvládnu dále. Vnuk touží po fotoaparátu, ale ten  mu z důchodu už nekoupím a na těch lupičích si zřejmě nic nevezmu.

Právníka nemáme, ale přesto všechno zkusím zabojovat, aby se vnuk uklidnil, nebál se jít mezi lidi a žil spokojený život. Už toho prožil hodně - díky své nemoci - epilepsii, která se zlepšuje, už nemá záchvaty. Doufám, že nás čeká ještě klidný a spokojený život. Snad si to zasloužíme.   

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10