V jedné ruce tašku s nákupem, ve druhé dlaň svého doprovodu, šestiletého syna, přes rameno kabelku. Vstupujeme na eskalátor brněnského podchodu, tzv. „myší díry“. V hlavě myšlenky na to, co bude k večeři, na nenapsané úkoly dvou starších dětí, odpovědi na nekonečné zvídavé otázky nejmladšího syna. Den jako každý jiný, ale najednou mě přepadne divný pocit, že něco není v pořádku. Když se rozhlédnu pozorněji kolem sebe, zjišťuji, že eskalátor jako by se vylidnil, až na hlouček výrostků a dokonce dětí, které nás těsně obklopují. Někdo se mi snaží strhnout kabelku z ramene. Chci zavolat o pomoc, ale hlas mě neposlouchá.  Ostatní kolemjdoucí rychle a jakoby nevšímavě  spěchají po vedlejším betonovém schodišti bez jediného ohlédnutí co nejdále a nejrychleji pryč od  nás.

Zničehonic se v ruce jednoho z drzých mladíků objevuje vystřelovací nůž. „Snad nám neublíží, vždyť je tu se mnou dítě!“ probleskne mi hlavou. Mám strach především o bezpečí svého syna. Ale asi se nás snaží jen zastrašit.

Nikdy jsem se s nikým neprala, ani to neumím dodnes. Mám v sobě malou dušičku, ale velké odhodlání nás ubránit. Stále nepouštím ruku svého syna a druhou rukou se snažím odehnat od sebe útočníky, jsou tak blízko, že na obličeji cítím jejich nepříjemný dech. Jeden mi schválně vyfoukl kouř z cigarety přímo do obličeje. Možná by náhodnému pozorovateli mohlo moje počínání připadat marné i směšné, ale takoví pozorovatelé nablízku nejsou, bohužel. Spěchající lidé nás buď nevidí nebo raději nechtějí vidět.

Eskalátor už sjel do podchodu, ale ani tady se mi nepodařilo z obklíčení vymanit se. Sklízím nadávky, sem tam i nějakou ránu, pohazují si mě jako hadrovou panenku. Tašku i kabelku jsem upustila, mám teď obě ruce volné. Podaří se mi vzít syna do náruče. Křičí na mě něco nesrozumitelného a mně se najednou také podaří zakřičet: „Nechte nás být! Nechte nás být!“ Skupinka útočníků se jako zázrakem rozptyluje a za nesrozumitelných nadávek nás opouští. Nikdo jim nadále nevěnuje pozornost, takže mají možnost hledat si novou oběť i novou kořist. Sbíráme naše  věci poházené po zemi. A teprve nyní se po nás lidé začínají  ohlížet. Jsem vděčná aspoň za to, že nám nic nesebrali. Zjišťuji však,  že peněženka v kabelce chybí.

Po dvou hodinách strávených na policii a sepsání protokolu se mi dostane ujištění, že pokud útočníky najdou, peněženka, která mi nevím jak z kabelky zmizela,  bude vrácena. Ztracenou peněženku i se všemi doklady a penězi jsem dávno oželela, ale na příhodu v podchodu si vzpomenu, kdykoliv tudy musím projít.

Tato událost mě naučila být ostražitější, ale také mě přinutila zamyslet se nad nevšímavostí lidí k tomu, co se děje přímo před jejich očima. Možná, že se bojí, že by se sami mohli dostat do problémů, sami se stát terčem útoku, případně by mohli být nakonec i obviněni sami z rasového útoku nebo nepřiměřené obrany.

Rodiče mě od dětství učili vždy na lidech hledat to dobré a já dodnes věřím, že v každém člověku je alespoň zrnko něčeho dobrého. Ale tato veskrze negativní zkušenost v brněnském podchodu mě naučila dívat se na lidi i z té druhé stránky a uvědomovat si, že v každém může být naopak i zrnko něčeho špatného. A toto přesvědčení jsem se snažila vštípit i svým vlastním dětem a za své dlouholeté pedagogické praxe i svým malým svěřencům. Protože kdo jiný je důvěřivější než malé děti? Jejich bezmezná důvěra především ke starším a dospělým může v konečném důsledku vést až k únosům dětí a dalším tragédiím.

Ano. Stále je mezi námi hodně těch, kteří způsobují druhým lidem bolest, ztráty, utrpení, ale i lidí přihlížejících a přesto lhostejných.

Proto je tento můj příběh nakonec s dobrým koncem i varováním všem, kteří ještě nepoučili své děti o tom, že svět je právě takový jaký je, že cizím lidem nemohou věřit a příběhy s dobrým koncem se objevují především v pohádkách.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout