Trávila jsem prázdniny u babičky. Ve vesnici, kam jsem jezdila, nebydleli po smrti mého kamaráda už v podstatě žádní moji vrstevníci. Jaké bylo překvapení, když mě teta seznámila s dvěma chlapci a jednou holčinou v mém věku, kteří na týden přijeli ke strýčkovi, který bydlel hned vedle nás.

Bylo to fajn. Najednou jsem měla s kým chodit na procházky a zažívat různé zážitky. Chodili jsme do lesa na židovský polorozpadlý hřbitov, chytali sousedky koťátka, stavěli stan.

Po asi 3 dnech se bohužel rozpršelo a jeden z kluků dostal teplotu. Nevěděla jsem, kdy jedou domů, čekala jsem, až se zase udělá krásně a my si budeme dál společně užívat prázdnin.

Další den ale někdo zaklepal na chatu. Přišli se rozloučit, protože odjížděli domů. Úplně jsem zapomněla požádat o telefonní číslo. S Markétou jsme si moc nerozuměly, ale Tomáše s Honzou bych ráda ještě někdy viděla.
Po příjezdu do Prahy jsem se pokusila pátrat na vlastní pěst. Věděla jsem pouze, odkud kluci jsou, to bylo všechno.

Hledala jsem po internetu kde se dalo, byla jsem přesvědčena, že kontakty na ně zkrátka najdu. Vždyť jsme si slíbili tolik akcí, kam bychom někdy mohli vyrazit...

Zhruba po měsíci mého trávení na internetových diskuzích, které příslušely danému městu, mi svitla naděje. Ozvala se mi slečna, že je Honzova spolužačka. Ale odmítala mi na něj dát kontakt. Poslala jeho fotografii a byl to skutečně on.

Nakonec jsme si přece jen mohli napsat. Tomáš ztratil o mou osobu zájem a na SMS nereagoval nějak přívětivě. S Honzou jsem si občas vyměnila pár zpráv.

Po nějaké době se mi opět ozval. A protože je svět malý a on byl asi pěkný grázl, skončil v pasťáku. Náhoda tomu chtěla a poznal se tam s dvěma klukama od nás ze základky a začal chodit do školy u nás ve městě.
Ovšem tento fakt mě odradil od toho dál udržovat kontakty.

Škoda, že z těch fajn kamarádů se vyklubali takoví výrostci, protože teď na chatě opět nemám žádné vrstevníky, se kterými bych mohla zažívat nějaké dobrodružství.