Můj partner a já máme každý jiný vkus a názor na módu. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního a neobvyklého, potíž je však v tom, že mi můj partner do mého šatníku příliš mluví! Zatímco on má tedy rád sportovní oblečení, přestože nebo snad právě proto, že není sportovní typ, já bych se ráda oblékala žensky.

Sukni a boty na podpatku na mně však můj partner vidí nerad! Elegantní oblečení se podle něj hodí tak akorát na nějakou významnější společenskou akci. Většinou bych tedy podle jeho názoru na sobě měla mít džíny, sportovní tričko nebo košili a tenisky. Léta se tedy podřizuji a nosím převážně sportovní oblečení. Koneckonců i to se mi líbí, nic proti němu nemám. Po čase to však chce změnu! Ráda bych jednou byla za „sportovkyni“, jindy za „elegantní dámu“, občas i za „hippiesačku“ či „domorodkyni“ vyznávající etno styl apod.

Když jsme tedy nedávno vyrazili na společné nákupy, zamířili jsme nejprve do obchodu se sportovním oblečením. Obchod byl celkem plný. Snad i proto, že na skleněné výloze bylo velkými tučnými písmeny napsáno VÝPRODEJ. Musím ještě říci, že nejprve se díváme na cenovky, teprve pak na danou věc.

Často se tedy stává, že oblečení, které se líbí nám oběma, se vůbec nelíbí naší peněžence, a proto si ho ani nezkoušíme. V daném obchodě se mi líbila jedna sportovní vesta, když jsem však viděla, kolik stojí, jen jsem si povzdechla. Takto tedy podle mě výprodej nevypadá. Popošla jsem k regálu se zlevněným a poškozeným zbožím.

Tam jsem objevila pár zajímavých a cenově přijatelných kousků v malé nebo příliš velké velikosti. Nezbývalo nic jiného, než si povzdechnout podruhé a jít dál. Vešli jsme tedy do jiného obchodu se sportovním oblečením. Partner si vybral kalhoty a poté mu padla do oka jedna dámská košile. „Zkus si ji, ta ti bude slušet!“ řekl a podával mi ji. Já jsem však zkřivila obličej a zakroutila hlavou, košile se mi ani trochu nelíbila. Poté vzal do ruky jinou košili. „Tak si zkus tuhle!“ Jenže ani tahle košile se mi nelíbila. Partner se na mě nechápavě podíval a odložil košili. Zaplatili jsme za kalhoty a šli dál. Postupně jsme vešli do mnoha dalších obchodů a začínaly nás bolet nohy. Dobrá nálada se vytratila. Všimla jsem si zajímavého obchodu s elegantním zbožím. Partner ani nechtěl jít dovnitř, já ho přemluvila, to jsem však neměla. V obchodě se cítil nesvůj a sotva jsem do ruky vzala halenku s vyšíváním, už jsem za zády slyšela „to vypadá hrozně, to si neber“.

Partner měl sice pravdu, ale v tu chvíli jsem se pořádně naštvala a odsekla, že je to přece moje věc, co si na sebe koupím. Partner opáčil „Když chceš vypadat hrozně, tak si to kup!“ Ta slova mě rozčílila, popadla jsem halenku a šla k pokladně. V autě cestou domů jsme si vše vyříkali a partner mi slíbil, že už mi do mého šatníku nebude tolik mluvit. Také jsme se shodli na tom, že vůbec nejlepší bude, když budeme chodit nakupovat každý sám. A co ta příšerná halenka, kterou jsem si natruc koupila? Teprve doma jsem si ji vyzkoušela. Oblečená vypadala naštěstí lépe než pověšená na ramínku. K halence jsem si oblékla padnoucí džíny a sako a světe div se, partner mi můj „outfit“ pochválil.