Jak jsme s manželem zvládli moji částečnou neplodnost

V ten den jsem se dozvěděla, že podle testů, mám tak malou šanci na to, abych si zjistila, jaké to je být matkou.

Od 15  let jsem sice měla problémy, ale nikdy mě nenapadlo, že budou jednou až takhle veliké!!!! V ten moment se se mnou zatočil celý svět. Nevěděla jsem, co dělat dál. Dozvěděla jsem se, že mám oslabené vaječníky a vejcovody takovým stylem, že normální žena vyprodukuje nějaký počet vajíček (přesný počet si už nepamatuji) a já mám jenom pouze nějakých 5 % (tohle číslo mi uvízlo v hlavě) z toho počtu. Ale pan doktor i tak mi dal naději, že je to tak 50 % na 50 % s tím, že bych mohla časem klidně otěhotnět.

V ten den, kdy jsem přišla domů, nikdy nezapomenu na výraz svého muže, když jsem mu pověděla, všechno co mi řekl doktor. Manžel na sobě nedal tak znát, co si myslí, nebo jak mu je.

 Za to já jsem se totálně položila. V tu chvíli nám začal nekonečný kolotoč vyšetření, léků a pořád dokola. Ze začátku to pro mě bylo velmi těžké, každý měsíc ve své dny jsem byla zalezlá v posteli a pokaždé první tři dny probrečela. Manžel byl statečný a všechno se snažil se mnou protrpět, bylo na něm vidět, jak sám trpí, ale já neměla prostě sílu, abych utěšovala já jeho. Byl hrozně statečný a milý :) Nebýt jeho, asi bych to všechno vzdala už dávno...

Když už jsem se pomalu začínala vzpamatovávat z těch svých tří ubrečených dnů, tak zas přišly jiné věci. Nejdříve jsem musela měnit doktora, protože můj doktor mne začal léčit léky, a byla jsem tam každý týden, a pokaždé podle něj jinou diagnózu... Přestoupila jsem tedy k jiné doktorce, a tam začal všechen kolotoč nanovo, veškerá vyšetření, léky a pro mě to znamenalo, že jsem se na tom psychicky dostala tam, kde jsem byla na začátku...

Do toho jsem měla spousty kamarádek ve věku, kdy už chtěly rodiny, hrozně jsem jim záviděla.... A o to víc, když jsme si volaly, psaly a každá druhá mi jenom psala, že je těhotná a jak se na miminko těší..., to mě srazilo úplně na kolena. Nebyla jsem schopná ničeho, ani se jet podívat za svými kamarádkami do porodnice, vždycky jsem to hrozně obrečela...

Po celou dobu mi byl a je oporou manžel... a myslím si, že nebýt opravdu jeho, asi bych nikdy se nedokázala přes to přenést. byli jsme si oporou navzájem, i když je pravda, že on pro mne byl větší oporou.

Tohle všechno je za námi už cca 2 roky, 2 roky žiji v Praze i se svým mužem, našla jsem si dobrého doktora, sice jsme museli absolvovat všechno znovu, ale tentokrát to pro mne nebylo už tak deprimující... Pan doktor mi nasadil léky a hormony a za 2 roky užívání se moje šance na těhotenství zvýšily :) Teď už mám šanci 70 % ku 30 %, takže léčba se ubírá dobrým směrem, a já zas dostala naději, že ve svých 23 letech se třeba dočkám i mateřství :) Věřím, že pořekadlo do třetice všeho dobrého opravdu platí :), protože tenhle pan doktor je můj třetí a dokázal to, co se za dva roky nepovedlo ani jednomu před ním :) Oba dva s manželem poctivě a pravidelně bereme léky a každý měsíc je to lepší a lepší :) Už jsme dokonce s panem doktorem hovořili o umělém oplodnění, ale tím, že se to takhle zvedá, sám pan doktor říkal, že to nemá cenu, že sice budeme muset třeba ještě rok dva počkat, ale že se určitě dočkáme svého potomka...