Každý rok o letních prázdninách jsem jezdila se svými staršími bratry na týden ke strejdovi. Původně nás brával nejdřív do Prahy za kulturou a potom na chatu. Hned první rok ale zjistil, že když přiveze vesničánky do hlavního města, dochází k nečekaným situacím.

Jezdili jsme tedy do kerského lesa, kde měl strejda patrovou  vilu. Byla to elegantní funkcionalistická stavbička, takže by člověk nečekal, že se bude mýt venku u pumpy a záchod funguje pouze suchý. Nevadilo nám to, strejda říkal, že je to schválně, kvůli komárům.

Z Kerska jsme dělali výlety strejdovou Škodou 100 a o nečekané situace nebyla nouze. Jednou nás vyvezl na safari do Dvora Králové a já jsem se mu cestou pozvracela za krk. Neudělala jsem to samozřejmě naschvál a mohl si za to taky trochu sám. Říkala jsem mu: „Strejdo, mně je špatně. Potřebovala bych zastavit.“  Třikrát mi slíbil: „Jo, jo, už to bude. Jen co najdu nějaké místečko.“ No a pak to měl za krkem, stáli jsme hned a nikde ani žádný potok, kde bychom se mohli umýt. Ještě večer, když jsme se vrátili ze safari a on auto důkladně cídil, jsem ho zaslechla brumlat: „To snad nateklo i do řazení….“

Nejneočekávanější situace nastala ten rok, kdy mi bylo asi osm nebo devět let. Bylo to už poslední večer před odjezdem z Kerska, druhý den si měli přijet rodiče.

Strejda byl sportovec, mezi dvěma borovicemi měl zavěšené kruhy a na nich tužil tělo. Přál si, abychom měli také tuhá těla a tak nás učil na kruzích stojky i přemety. Bráchové tužili těla ještě skoky ze stříšky v prvním patře, ale to strejda nevěděl. Skákali, když odjel na nákup.

Ten večer jsem si u pumpy myla panenky a bráchové zkoušeli, kdo udělá víc přemetů na kruzích. Byla už skoro tma, všude klid, jen od kruhů se ozývalo: „vsadim se, že přes stovku se nedostaneš! To nedokážeš!“….“Vo co?! Vo co se vsadíš, že to dokážu?!“ Komáři bzučeli, dospělí byli v chatě a těšili se, že od zítřka budou mít konečně klid. Večerní idyla. Pak se ozvala taková tupá rána a u kruhů bylo ticho. V klidu jsem pokračovala v hygieně panenek, jenže slyším Michala, jak mě volá: „ Jitko, Jitko, pojď sem. Daníkovi je vidět lebka…“.
Bylo to divné. Pořád jsem doufala, že je to další z jejich blbých vtipů a že se mi začnou smát, jak mě vyplašili. Ale nebyl. Daník seděl na zemi, z hlavy mu kapala krev, kus kůže s vlasy mu visel do očí a byla mu vidět lebka. Stáli jsme nad ním a v šoku se dohadovali, co teď. Báli jsme se, že dostaneme vynadáno, že jsme na sebe nedávali pozor. Do reality nás vrátil Daník. Probral se ze šoku a zpod svého skalpu nám začal nadávat, že než se dohodnem, tak tam umře.

Pak se začaly dít věci. Michal běžel pro strejdu, přiběhla teta, sestřenice. Teta balila Daníkovi hlavu do ručníku, sestřenice přehrnula skalp zpátky na hlavu, strejda nemohl  nastartovat auto, auto nejelo. Běžel k sousedům, ti nebyli doma, běžel k dalším, taky nic. Mezitím vyšilovala teta, že má Daník pít a sestřenice ho balila do deky a chtěla, ať jsme ticho, protože TICHO, TEPLO, TEKUTINY, to by snad měl každý vědět. Třetí soused naštěstí byl doma a měl pojízdné auto. Všichni odjeli do nemocnice, v domě jsem zůstala jen já s Michalem. Nechtěla jsem nikoho vidět, vlezla jsem si pod postel a brečela, že Daník umře.

Probudily mě hlasy, bouchání dveří a dupot po schodech. Někoho hledali, pak jsem zjistila, že volají mě. Bylo mi to fuk, přála jsem si, ať mi dají pokoj. Slyšela jsem, jak se Michal brání, že mě hlídal, že jsem určitě nikam nešla. Pak zase dupali a volali a já byla zalezlá a bylo mi to jedno. Slyšela jsem strejdu, jak říká: „Co já tomu Mírkovi zejtra řeknu? Jedno dítě v nemocnici s rozbitou hlavou, druhý nezvěstný. Snad už jen zbejvá zmrzačit Michala….“. Znělo to unaveně. Naštěstí měla sestřenice dobrý nápad a šla se podívat pod postele a tak mě vytáhla.

Druhý den přijeli rodiče a byli trochu překvapeni, co se všechno stalo. Kluky sice dobře znali, ale tohle nečekali. Daníkovi se hlava zahojila a do konce prázdnin se vytahoval s jizvou. Jako by to byla nějaká jeho zásluha, že mu při přemetu uklouzly ruce a spadl z kruhů přímo na hlavičku.

Ten pán, který ho nakonec svým autem odvezl do nemocnice v Nymburku, byl spisovatel Adolf Branald. A tak jsme se s ním seznámili.