Jak jsme si pořídili fretku

Už odmalička jsem byla zvířecí maniak. Když jsem v roku a půl dostala plyšového, štěkajícího pejska, nemohla jsem se prý od něj odtrhnout. Celé dny jsem se okolo něj plazila a ne a ne přestat. A to už mi zůstalo.

Celý život mám doma aspoň dvě zvířátka. Vystřídala se u nás pěkná řádka zvířat. Koťata, křečci, želvy, rybičky, vodní šnekové, pískomilové, myšky, osmáci, andulky a samozřejmě pes. Všechny zvířátka jsme domů nosili tajně. Léčba šokem. Máma nejdřív chvilku nadávala, ale po chvilce se s novým přírůstkem začala mazlit.

Jako zatím poslední zvířátko jsem si pořídila fretku. Doma jsme si jí s bratrem snažili vyprosit dlouho, nebylo ale kam dát klec, a tak jsme to vzdali. Ale ne úplně. Stále jsme se na ni chodili koukat do zverimexů. Změna nastala když jsem se odstěhovala do Prahy. Tam už mi to neměl kdo zakázat a místa máme taky dost.

A tak jsem si jednoho dne jela pro to chlupaté nadělení. První problém bylo, že fretečka byla starší, než se nám původní majitelé snažili namluvit. I tak jsem se rozhodla, že si ji vezmu domů. Na rozloučenou mi dcerka majitelky oznámila, že kouše. Prý do krve. Nejistě jsem se podívala na nového kamaráda. Ten na mě zvědavě koukal z přepravky. Než jsem se vzpamatovala, tak hlavou nadzvedl víko přepravky a já ho jentaktak stihla chytit, aby neutekl do dáli. V autobuse cestou domů na mě každý zvědavě koukal. Včetně fretky. Doma jsem si ho hned snažila získat krmením. A pak jsme si ho pustili. Začal poskakovat a legračně běhat. A pak začal kousat. Zákeřně do palců, pat, loketních jamek a podobně-tam kde to bolí. Když jsme ho dali do klece, tak hned vysypal misku s krmením, misku s vodou i záchod plný podestýlky. Všechno naschvál. Byli jsme zoufalí a nevěděli co dělat. 

Změna nastala potom, co jsme o něj málem přišli. Strčil nám totiž hlavu do ruličky od toaleťáku a nemohl ji vyndat. Škubal sebou a mlátil tak, že jsme ho nemohli vyprostit. Pak mu začala z nosu prskat krev. Pak jsme ho vyndali. A jak jsme okolo něj pak všichni začali běhat, tak začal simulovat. Když chtěl ven, tak začal kašlat jako kdyby umíral. Potom co následovalo vyndání z klece, tak se zázračně uzdravil. Docela dlouhou chvilku trvalo, než nám jeho lest došla. A tak jsme mezitím přivázali v kleci co se dalo, došlo nám, že do obýváku ho pouštět nemůžeme (hlína vyhrabaná ze všech květináčů na které dosáhl, nás o tom rychle přesvědčila), a také jsme se dozvěděli, že se sousedovic pejskem ho neskamarádíme (pejsek fretku zahlédl a vzal roha – víckrát se u nás neukázal). Postupně si na nás začal zvykat a už tolik nekousal. Vždycky když ho pustíme, tak nám vymete prach ze všech zákoutí jako je škvíra za sporákem, za linkou, za ledničkou i pračkou. Zjistili jsme, že i fretka dokáže žebrat jako pes a také stejně krást dobroty (vykradená bonboniéra je toho důkazem – a jak se rozčiloval když jsme mu poctivě nakradené bonbóny brali). Taky jsme zjistili, že kupovat spoustu hraček je zbytečné, protože nejlepší hračky jsou stejně igelitky, batohy které už si umí i sám otevřít, kalhoty a můj masážní strojek proti celulitidě (jednou za čas ho zahlédnu, jak si ho náš milovaný freťáček přenáší do nové skrýše).

Vždycky když s ním jdeme ven na procházku, tak jsme tak trochu veřejná atrakce. Všichni na nás koukají, spousta lidí se ptá, co že to je za zvíře a jeden pán si ho na ulici i fotil. Někdy z něj mám skoro i infarkt. To třeba když nám vyleze až na stůl a tam něco shodí – třeba sklenici plnou pití, skleničku tatarky a podobně. Nebo rovnou strhne celý ubrus a všechno co na něm je (a čím víc věcí, tím líp). Chce se totiž houpat. Což nám dělá třeba i se záclonami. Tam se ovšem vždycky zasekne drápky a začne nespokojeně remcat. A pak se ještě vzteká, když ho vyprošťujeme.

Dnes už se s námi i mazlí, a když se mu chce, tak přiběhne na zavolání. Jednou ho možná přejde i ta momentální puberta a zbytek zákeřností. Stále je ale svůj a hlavně - pořád je s ním sranda a nikdy se s ním nenudíme.

 Thais – čtenářka
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout