Možná to je nemoc, pro někoho možná ne, nicméně i takoví lidé mezi námi žijí.
Nesmí být pro smích, nesmí být pro pláč. Jsou takoví, jací jsou a svou nemoc si
neuvědomují. A je to pro ně možná určité odlehčení.
O kom že mluvím? O všech těch lidičkách, které denně potkáváme, možná se nad
nimi usmíváme, s pochopením kýveme hlavami a jdeme dál.
Ano, jsou to přesně oni. Mentálně postižené děti, lidi...
Trend, kdy byli tito lidé schováváni před zraky ostatních obyvatel do ústavu je
již naštěstí pryč, ale i tak zůstávají někteří postižení v ústavech.
To, jak se mají a co dělají, bych vám mohla aspoň trošku přiblížit, protože v
rámci praxe na střední škole jsem byla právě do jednoho takového ústavu
odeslána.
Ústav se nachází v městečku Skalička, kde jsou pouze chovanky a to všech
věkových skupin. Chovanky jsou rozděleny podle věku a přiměřeného postižení.
Takže zde máme patro těch nejmenších, pak -náctiletých a v neposlední řadě i dospělých, které se podle míry postižení starají o ty menší. Vozí je v kočárku pod
dohledem sester, koupou, dohlížejí na hygienu, přebalují, pomáhají s krmením. To
je denní práce těch starších - věřte mi, dělají to s chutí a rády. Kromě jiného -
samozřejmě.
Já byla v oddělení těch prostředních - "náctiletých" a mohla jsem
porovnávat.
Některé z nich jsou velmi klidné povahy, jsou schopné si zapamatovat jednoduché
věci, úkony, ale jsou také schopny zuřivosti, nepředpokládaných činů,
agresivních útoků.
Někdy před x měsíci jsem četla na jednom portálu, že si paní autorka Harryho Pottera
stěžuje, že jsou v českých ústavech stále tzv. klece.
Já je před těmi několika roky, kdy jsem tento ústav navštívila, také viděla a
musím dát za pravdu všem těm, kteří s takovými lidmi pracují, že nikdy není vše
tak jednoduché, jak si paní autorka představuje a že není vždy ideální takového
člověka přikurtovat, eventuálně ultumit léky. Samozřejmě, že takový člověk by
v kleci neměl být 24 hodin v kuse, ale měl by mít v době klidu svobodu.
Mimochodem, zdá se vám "přikurtovat" - tzv. utáhnout ruce i nohy páskem
a připevnit k posteli, lepší volba, než usadit do postele s klecí?
Denní činnost sestávala z dopolední procházky či posezení v zahradách ústavu,
já měla možnost vozit kočárek s postiženou holčičkou, které jsem tipovala tak
maximálně rok a ono jí už podle kalendáře a roku narození bylo skoro 5 let.
Prostě se jí zastavil růst a mozek začal zakrňovat, po dotazu sester jsem se
dozvěděla, že holčička bohužel nemá příznivé vyhlídky a že takto postižené děti
se nedožívají ani 10 let - podle stupně postižení. Někdy to bývá i hodně míň.
Nedivím se, neodsuzuji, ale tenkráte mi to ani nedalo spát.
Odpolední oběd a denní klid - kdy některé chovanky šly na pokoje spát, jiné
dělaly jednoduché práce - ( mytí nádobí, utírání, úklid herny), odpolední
svačinka, a to už jsem šla domů.
Noci prý probíhají jak která, některá je klidnější, jindy řeší problém po
telefonu s lékařem, který dochází pravidelně sledovat stav chovanek. Do areálu
dochází pravidelně i zubař, takže je o chovanky dobře postaráno.
Celkově na mě ústav budil velmi dobrým dojmem. Za ty dva dny se bohužel
neukázal ani jeden z příbuzných chovanek - možná přišli jindy - budu tomu věřit,
ale většina z nich si své rodiče, potažmo příbuzné stejně nepamatuje, takže je
jim to jedno. Pro ně jsou sestry tetami a jiné chovanky jako sestry. Jsou v
ústavu doma a vyhovuje jim to. Jestli jsou šťastné? Nevím, to nemůžu posoudit.
Mimochodem, dle slov sester byli i na výletě, slaví Vánoce s nastrojeným
stromečkem, prostě žijí svůj život a jak je vidno, vyhovuje jim.
ChytráŽena.cz