Propojte současnost se vzpomínkou na Ano, šéfe! a vyjde vám, jak to vypadalo v kuchyních před lety a jak se vaří dnes. Inspirujte se a bavte se! Zdeněk se vrací v nejlepší formě, na vybavení kuchyní ani úroveň znalostí si navíc nebude moci stěžovat. V každém díle představí jednu přední restauraci a jejího šéfkuchaře. Během přípravy menu se společně s hostiteli vrátíme k výrazným a charakteristickým situacím z pořadu Ano, šéfe!, které mají přímou souvislost s tématem rozhovoru kuchařů a zvolenou národní kuchyní.
Na rozehřátí si dáme přípravu steaku z českého wagyu. To je luxusní hovězí maso, které je díky mramorové struktuře šťavnaté a plné chuti. Wagyu se servíruje jen málo propečené, takže si během přípravy ani neodskočíte. V jednoduchosti je krása, snoubí se zde s wasabi a houbami. Drama největší se odehrává vždy v jednoduchých kouscích.
Dnes se vydáme do daleké historie, Zdeněk bude vařit se svým bývalým šéfem Josefem Frankem. A kupodivu tentokrát nebude restaurace hodnotit jen Zdeněk, ale dojde také na hodnocení Zdeňkových schopností a dovedností v kuchyni. Ono se to nezdá, ale i proslulý a obávaný šéf někdy začínal… Jak mu to ve škole šlo?
Abychom navázali na Zdeňkovy začátky, přizval si tentokrát šéf k vaření svého gastronomického guru, Josefa Franka. Toho Zdeněk poznal v sedmnácti letech. A hned se shodnou na tom, že studenti dnes nejsou úplně jiní než v dobách Zdeňkova mládí, jen podmínky se změnily. Studenti mají možnost pracovat se skvělými surovinami, je ale otázka, jestli se s tím naučí zacházet a zda chtějí vůbec něco vědět.
Principy ale platí stejné jako před lety. Pojďme si je připomenout. A proložit vzpomínkou na to, co Zdeněk objevoval v českých kuchyních. „Tak na téhle polévce jste toho moc nenavařili, pánové,“ kroutí hlavou Zdeněk nad tím, co mu je servírováno v jedné z mnoha restaurací, které navštívil. „Vývar je prášek, zelenina mražená, knedlíčky kupované. Učili vás v prvním ročníku vůbec dělat vývar?“ Kromě toho byl před lety problém s vybavením restaurací.
Byl k dispozici jukebox, ale chybělo šťouchadlo na brambory. A další věci: „Jak může být kuchyň bez hadrů, dop….e? Já mám takovej vztek, že začnu být vtipnej…“ Navíc má Zdeněk ověřeno, že jakmile se v profesionální kuchyni objeví bílá technika, je zaděláno na velký problém. „Je taky dobrý si uvědomit, že když chce být někdo v kuchyni moc chytrej, je to vždycky na h…o. Chcete mít dobrou pastu? Dělejte ji. Pokud ji ale neumíte uvařit, vykašlete se na to.“
Ve Zdeňkových pořadech se našli i tací, kteří se mu postavili. „Málokoho pochválíte, kuchaři dostanou na frak, fakt se mi nelíbí, že jsem tady,“ svěřila se jedna z kuchařek. A Zdeněk jí odpověděl: „My moc do dobrejch hospod nejezdíme. Bohužel je to tak, že když si lidi začínají stěžovat, je tu průšvih.“
A jak probíhala Zdeňkova kritika? Našli se i tací, kteří se smáli následujícím slovům: „Tohle, co vy tady servírujete, to prostě není k žrádlu. Tak buď vyhodíte kuchaře, nebo ho naučíte vařit. Tohle je šlichta, která není hodna normálního člověka. A rajče jako ozdoba to nezachrání.“
Jak Zdeněk tvrdí: „Kuchař je poloviční lékař. Musí dbát o zdraví národa a svých hostů. Takže kartáč, pořádek a čistota – sice nejsou o vaření, ale je to něco, bez čeho kuchyně fungovat nemůže.“ Špínu svého času viděl Zdeněk všude. Neumyté sporáky, lednice…. Zkrátka špinavá kuchyně rovná se nedobré jídlo.
Chystat budou oba pánové špindlerovský guláš s bramboráčky, hradčanský špíz se šunkovou rýží a plněný telecí kotlet Panorama. A na závěr, v čem byl Zdeněk zoufalý? Jeho učitel tvrdí, že to se nikdy nestalo a že by se svým uměním Zdeněk mohl i do televize. A jak se pozná dobrý kuchař? Zdeňkův guru má jasno: „Musí chystat jídlo pro oči i na chuť. Pokud jedno chybí, je to v háji.“
Kam celý gastro svět spěje? Pan Frank má jasno: „Pořád se budou vymýšlet další a další věci, ale u nás lidi budou pořád milovat klasiku a hotová jídla. O ty se nebojím.“
Počkejte si také na velké překvapení na závěr. Kdo nakonec řízne do živého? Dívejte se!