Jak vstal Ferda z mrtvých

Když jsem byla malá, jezdili jsme se sestrou a rodiči k dědovi a babičce. My bydleli na Moravě a děda s babičkou až v severních Čechách. Proto jsme se sešli jen jednou do roka, v létě o prázdninách. Moc jsme se všichni k babičce a dědovi těšili.

O to víc, že děda s babičkou bydleli v domku u lesa a my v bytě v paneláku. U prarodičů jsme mohly se sestrou ráno vyběhnout v pyžamu na zahradu, v poledne se šplouchat v bazénku pod velikou švestkou a po celý den se mazlit s králíky a morčaty, které choval náš dědeček. Všechna zvířátka jsme si se sestrou vždy pojmenovaly. Když jsme už uměly psát, napsaly jsme si všechna jména ušáků na papír a ten pak nastříhaly na jednotlivé jmenovky. Ty jsme pak vázaly na pletivo králíkárny, abychom kamarády správně oslovily. A že těch králíků děda měl! Tak jsme si vlastně nevědomky procvičovaly i psaní. S morčaty takový problém nebyl.

Děda choval obvykle dva až tři kousky. Všechna rezavá morčátka se jmenovala Ferda, černá Černoušek a flekatá Miky. No a když byla například tři černá morčátka, byl to Černoušek 1, Černoušek 2 a Černoušek 3. Ten rok měl děda jen dvě rezavá morčátka. Dostala samozřejmě jména Ferda 1

a Ferda 2. Králíky jsme si pletly, protože se příběh odehrál v době, kdy sestra sotva odrostla plenkám a já byla ještě školková. Přijeli jsme všichni k dědovi a babičce. Přivítali jsme se, objali a zpusinkovali se, vždyť jsme se celý rok neviděli! A zatímco rodiče šli s babičkou a dědou do chalupy, my pelášily za ušáky. Během chvilky koukaly z kotců jen naše nožičky. Samozřejmě, že jsme se chtěly přivítat i s oběma Ferdy. Zaběhla jsem do kůlny pro košíček, v kterém jsme vždycky ta nebohá zvířátka tahaly. Já popadla Ferdu 1, sestra Ferdu 2 a vložily jsme je do košíčku. Ten rok se morčata měla jaksepatří k světu. Během chvilky vyskočila obě z košíku, proběhla mezi jahodami, oběhla pórek a jedno z nich si to zamířilo přes kedlubny k altánku, zatímco druhé nabralo opačný směr, kolem hortenzií přímo k uskladněnému dříví na zimu. To u altánku jsme brzy dostihly a zajaly. Chvilku jsme se hádaly, zda to je Ferda 1, nebo Ferda 2, pak jsme se ale vydaly za druhým uprchlíkem. Já si stejně brumlala, že lapené morčátko je jistojistě Ferda 2, zatímco má malá sestra žvatlala: „Tak jedničku už máme, pšece jsme ji chytily!“ Jak ale dopadnout to druhé, ještě svobodu si užívající zvířátko?

Děda měl dříví spoustu. Muselo vystačit v domku bez plynového vytápění na celou zimu. A přestože jsme žadonily, že dříví dědovi přeskládáme, abychom zachránily našeho zvířecího kamaráda, bylo rozhodnuto, že se tak neučiní. Morče buď vyjde samo, nebo…Tehdy děda, pro kterého to byl jen hlodavec, kterého dává ke králíkům, aby nechytli nemoci, vyřkl to slovo: „Nebo už umřelo!“ Já už o smrti něco málo věděla, ale sestra pramálo. Podívala se očima zvědavého dítěte: „Umžel?“ Já jako „velká a zkušená sestra“ vysvětlila své malé a nezkušené sestřičce, že když někdo umře, musí mít pohřeb. Nezapomněla jsem podotknout, že to je asi báječná věc, protože tam chodí celá rodina. Naštěstí jsme ani jedna tenkrát ještě neměla s pohřbem zkušenosti. Sestra zavýskla: „Chci pohžeb!!!“ A já ho hned chtěla taky.

Tak naši společně s dědou a babičkou někde ve skříni našli papírovou krabici od bot, dovnitř dali kamínek, aby byla těžší a převázali ji motouzem. To byla „rakev“ s naším Ferdou. A protože to bylo jen „jako“ a nás to přenáramně bavilo, účastnili jsme se všichni Ferdova pohřbu. Nejdřív jsme se seřadili. Pak jsme šli zahradou, děda vepředu nesl papírovou krabici a dělal „pum, pum, pum“ na způsob smutečního pochodu, babička, aby dodala hře dramatičnosti, vytáhla z kapsy kapesník a utírala do něj hrané slzy, což se mé sestře tuze líbilo. I ona proto hledala po kapsách kapesník. Nenašla, a tak si utrhla alespoň lupen pampelišky a předstírala, že do něj taky pláče. Museli jsme dojít až do rohu zahrady. Přece si děda s babičkou nenechají rozkopat záhon kvůli dětské hře! V rohu, kde nic nerostlo, vykopal tatínek jámu, děda dal do ní krabici, maminka řekla: „Odpočívej, náš Ferdo,“ já dodala: „Ferdo 1,“ načež sestra křikla: „Né, Ferdo 2“ a celá fraška skončila zahrabáním krabice pod zem. My dvě jsme byly přenáramně šťastné, že jsme se mohly zúčastnit pohřbu a na Ferdu jsme úplně zapomněly.

Až druhý den, když jsme chtěly natrhat na „hrobeček“ pár pampelišek, jsme mezi lupením narazily na…hádejte. Na našeho pohřbeného Ferdu! A že byl pořádně živý! Chvilku jsme ho honily v kedlubnách, kam před námi utekl, ale nakonec byl dostižen a putoval zpátky mezi králíky.

Ani nevím, jestli jsme tehdy tu krabici vykopali, nebo tam pod zemí zůstala. Jen mi přišlo líto, že jsme časem se sestrou poznaly, že pohřeb není tak veselá záležitost, za jakou jsme ji považovaly, když jsme všichni pohřbívali Ferdu 1 nebo Ferdu 2.

Kapucínek P. - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete