Jan Cimický - profese mi přináší spoustu lidských osudů

MUDr. Jan Cimický, CSc je známý nejen díky své dlouholeté psychiatrické praxi, ale čtenáři a čtenářky se s jeho jménem mohli setkat již u desítek knižních titulů několika různých žánrů. Začtěte se do rozhovoru se známou osobností...

Máte nějakou nejoblíbenější dobu na psaní knih? Ráno po probuzení, po obědě, přes noc...?
S tím psaním je to pokaždé jinak – někdy mě něco napadne v noci, skoro se probudím a říkám si, jaké je to skvělé – nejsem však dost rozhodný a nenapíšu si to. Když se ráno probudím, vím jen, že jsem měl skvělý nápad, ale nevím, jak to bylo! A pak se proklínám. Píšu, když mám čas, nejčastěji po večerech, sobotách a nedělích, o dovolené. Protože mám dost namáhavou profesi, jsou dny, kdy nemám sílu, abych se pustil ještě po práci do psaní. Ale svým způsobem mne práce motivuje, protože se potřebuji uvolnit z toho permanentního napětí, které člověku připravuje medicína. Verše musí člověk napsat a nebo si poznamenat hned. Próza se musí „vysedět“.

Vzhledem k vašemu hlavnímu povolání se setkáváte s mnoha lidskými osudy a s nápady na knihy jistě nemáte problém.  Vrháte se do psaní  systematicky (například podle výběru z poznamenaných témat), nebo když vás osloví silné téma?
Ono je to složité: profese mi přináší spoustu lidských osudů, ale velice často je nemohu zásadně změnit, jen pomoci překonat trápení. Třeba když mamince umře dítě. Nejde to bagatelizovat, říkat, že to přebolí! To nepřebolí nikdy! Ale když píšu, mohu si dovolit cokoliv, tam jsem hybatelem věcí a životů – a to je velice uvolňující. Psaní tak kompenzuje mou profesi! Někdy mne napadne téma jako prchavé a ještě nejasné cosi – to pak začne pomalu zrát, až do dostane jasnější podobu. A to je moment, kdy se začínám těšit, že to napíšu. Když píšu delší prózu, těším se, jak to dopadne, protože postavy se vyvíjejí i při rozvíjení děje a někdy navzdory původní představě. Ale když se blížím na konec a vím, jak to skončí, nejraději bych čas zastavil a ještě si s tím příběhem chvíli pohrával…

Jaký žánr si rád přečtete? Řídíte se při výběru knih knižními žebříčky prodeje?
Kdepak, já na žebříčky tolik nedám, daleko víc mne inspiruje, když mi někdo řekne, že přečetl cosi skvělého a že to musím přečíst. Tak mě zásobuje v poslední době nápady Jaromír Hanzlík. ( A musím přiznat, že má výborný vkus). Já osobně mám rád různé žánry, obdivuji povídky Čechova, Maupassanta, O´Henryho, Leacocka, Karla Michala. Rád čtu poezii, mám rád z mých kamarádů především Jirku Žáčka, protože má v poezii humor, rád čtu Préverta, Seiferta, Miroslava Holuba – to jsou verše, k nimž se rád vracím. A řada mých oblíbenců by byla dlouhá. Protože píšu i detektivky, mám rád Simenona, Poea, Doyla, Gardnera…
 
Nedávno vám vyšly novinky Děravé sítě a Vražedná posedlost. Jde o román a povídky. Upřednostňujete psaní povídek nebo románů? Můžete našim čtenářkám knihy trochu přiblížit?
Nemám jasnou preferenci ani v žánru, ani v rozsahu. Také mezi mými knížkami jsou různé typy, najdete tam cestopis, (Pařížská zastavení, Nefritový drak…), literaturu faktu (Atentáty na de Gaulla), odbornou popularizující literaturu ( Sám proti stresu), stejně jako verše, povídky, detektivky, romány či novelky – myslím, že je to vždycky podle toho, jakou mám zrovna náladu. A nesmím zapomenout ani na překlady především divadelních her z francouzštiny!

Dostal jste se během své psychiatrické praxe do situace, že se váš klient nedal zvládnout po dobrém?
Odpověď: Jsem mírný člověk. Prý je to tím, že jsem podle horoskopu ryba! Nemám bytostně rád násilí a myslím, že v takových případech ani nic neřeší. Výjimku tvoří okamžik, kdy tomu člověku jde o život. Zažil jsem jako mladý lékař takovou situaci. Při noční službě v léčebně mi přivezla záchranka v doprovodu policie ženu, která byla svědkem, jak její dcera spáchala sebevraždu skokem ze skály. Byla připravená „jít za ní“! A já jako lékař jsem tomu musel zabránit. Drželi ji dva záchranáři, tři policajti a přesto s nimi doslova mávala! Ani aplikovat injekci nebylo snadné! Ale nakonec se podařilo ji zklidnit!

Pokud byste porovnal současné problémy lidí s dobou cca před dvaceti lety, liší se hodně? S čím se na vás obrací nyní nejvíce a co vedlo dříve?
Stoprocentně přibývá lidí, kteří se ucházejí o psychiatrickou péči. Dávno je pryč doba, kdy se někdo styděl, že má jít k psychiatrovi. Za poslední roky se počet našich pacientů významně zvýšil. Myslím, že nejvíc je dnes úzkostných stavů, depresí, záchvatů paniky a přirozeně i příznaků, které jsou důsledkem nadprahové zátěže, nespokojenosti s vlastním životem, politickou a společenskou situací, je to podmíněné často i obavou ze ztráty zaměstnání. Objevuje se únava, zhoršené soustředění, různé vtíravé strachy,  poruchy spánku a celá řada dalších příznaků, často zdánlivě tělesných – jejich podstata je však v psychické zátěži.

Děkujeme za rozhovor a přejeme úspěchy v pracovním a osobním životě!