Často se stává, že život ubíhajícími léty se stává běžnou rutinou, všechno začíná být automatické, plníme si všechny povinnosti a někdy začnou dotírat myšlenky, zda tohle všechno je život nebo má člověk nárok na nějakou změnu, užít si něco jiného, než pouze to, co každodenně žijeme.

 

Takovými myšlenkami se začala trápit Jana, ve své čtyřicítce stále velmi pohledná žena, které její věk nikdo nehádal. Stále více si uvědomovala, že ji všechno proteklo mezi prsty jako zrnka písku. Do práce, nakoupit, fofrem na autobus, doma stárnoucí rodiče, takže veškerou práci v domácnosti i na zahradě zastala sama, ještě k tomu pomáhala s výchovou synovců a neteří. Jedinou zábavou, kterou si dopřála, pokud únavou neusnula, bylo čtení romantických knížek a občas televize.

 

Nemuselo to tak být, ale v mládí měla velkou lásku Standu, vše se tehdy zdálo krásné, jenže Jana onemocněla. Vsugerovala si do hlavy, že je nevyléčitelně nemocná a nechtěla se svému milému svěřit, v domnění, že dělá dobrou věc, aby mu nezničila život, se s ním bez vysvětlení rozešla. Ten nechápavě žádal vysvětlení, co udělal špatně, však žádnou odpověď nedostal, tak usoudil, že Jana má určitě někoho jiného.

 

Uběhl rok a Standa se z trucu oženil s první dívkou, která se mu namanula, společného spolu moc neměli, on velmi citlivý, vzdělaný a pracovitý člověk, ona sice pohledná, ale velmi přízemní žena, navíc velmi upoutaná ke své matce, kde vždy našla útěchu a později i různá alibi při jejích záletech. Jediné, co tento nerovný pár spojovalo, byla postel, tam si po tělesné stránce rozuměli dokonale a pochopitelně čtyři děti, které se jim narodily poměrně rychle za sebou.

 

Takže žili více méně vedle sebe, Standa se upřel především na své ratolesti a koníčky, které jeho ženu nezajímaly a stále si všude stěžovala, jak ji muž zanedbává, nechce s ní chodit do společnosti a co ona má vlastně z takového života. Když došlo na téma rozvod, tak ronila krokodýlí slzy a Standa, aby měl pokoj, raději ustoupil, ale manželka se mu protivila stále více, především proto, že se mu donesly zvěsti s kým vším je mu nevěrná. Pořádek si doma nedokázal zjednat a pouze se užíral.

 

Uběhly roky, Jana se uzdravila, ale již si nikoho nenašla, stále milovala Standu i když o něm věděla velmi málo a vlastně se ani nepotkali.

 

V době, kdy si Jana začala vyčítat, jak si sama zpackala život, měla nějaké vyřizování v bance a s kým se nesrazila ve dveřích, se svou celoživotní oplakávanou láskou.

Chvíli stáli neschopni slova, pak se přece jen pozdravili a navzájem se neutrálně zeptali, jak se jim daří. Po rozpačitém krátkém rozhovoru se rozloučili a ani jeden nepomyslel, že se ještě setkají.

 

Kamarádka Jany slavila kulatiny a pozvala ještě další dvě přítelkyně do restaurace, daly si dobrý oběd, kávu, skleničku vína a povídaly si o všem možném, co život přinesl od té doby, kdy se neviděly.

 

Standa, který nebýval žádným častým návštěvníkem podobných zařízení, se rozhodl zajít něco pojíst, ujel mu totiž autobus. Objednal si jídlo a upoutaly ho veselé ženské hlasy, takže se tím směrem zadíval a spatřil Janu, nevšimla si ho.

Nic neplánoval, dojedl, zaplatil a měl se k odchodu. Právě v tom okamžiku se taky zvedly i ženy a odcházely.

 

Před restaurací se rozloučily a každá zamířila jiným směrem k domovu, Jana na zastávku autobusu. Standa neodolal a vykročil za ní, když ji dohnal,  pozdravil, zeptal se, co se slavilo a zeptal se, zda ji může doprovodit. „No proč ne, ale vždyť to mám jen kousek.“ „Spěcháš moc? Nemohli bychom si chvíli někde sednout a popovídat si?“ Jana chvíli zaváhala, ale pak pokrčila rameny: „Nakonec proč ne, pro jednou se naši beze mě obejdou, vždyť nejsou malé děti a stejně jsem neřekla, kdy se vrátím.“

 

Povídalo se jim hezky, spoustu věcí si vyříkali a zapomněli sledovat utíkající hodiny a oběma ujely jejich poslední autobusy. Jana to zas tak daleko neměla a tak se rozhodla, že půjde domů pěšky. „V této tmě přece nemůžeš jít sama, můj brácha bydlí ve vedlejší vesnici, tak zajdu na noc k němu.“

 

Cesta příjemně utíkala, za chvíli se drželi za ruce, objetí a polibky přišly jaksi samy, bylo to tak příjemné, že se nedokázali od sebe odtrhnout. Jana ho tiše propašovala do svého pokoje.

 

Následovala taková smršť laskání, jakou Jana v životě nezažila. Standa byl velmi zkušený milenec a dobře věděl, kam sáhnout, že doslova vrněla blahem a zdálo se jí, že to snad ani nemůže být tak dlouhé a stále krásnější. Dobře poznal, že je Jana téměř na samém vrcholu blaha a teprve tehdy uspokojil sám sebe.

 

Dlouho leželi propleteni v objetí, pak teprve přišly myšlenky, že provedli něco, co se nemělo stát. Standa vstal a rychle se oblékal. Ve dveřích se zarazil: „Jani, nezlob se. Víš, že tě mám rád, ale mám rodinu, jistě to chápeš, že se již víckrát nemůžeme setkat.“ Jana jen mlčky přikývla.

 

Dlouho po jeho odchodu strnule zírala do tmy, potom se křečovitě rozplakala, v pláči usnula.

Ráno již zase musela být tou zodpovědnou ženou, nikdo nemohl poznat, že ji něco trápí, přetvařovat se, jak se dobře bavila…

 

Čas zhojil i tuto ránu a zůstala vzpomínka na krásné milování, které nebude mít již žádné příště!

 

Ježibaba – čtenářka

ChytráŽena.cz