Ještěd aneb na lyžích po deseti letech

Před dvěma roky jsem vyhrála čtyři celodenní skipasy na Ještěd. Radost z výhry vystřídala vzápětí záplava otázek. Jak se tam asi tak dostanu? Přes sto kilometrů daleko. Sice řídím, ale ne v zimě na tak dlouhé vzdálenosti. A s kým asi pojedu? Manžel nelyžuje, ten tráví lyžování většinou jako technická podpora u stánku pod kopcem s kávou a klobásou s hořčicí.

Z množství otázek mě zachránil švagr se švagrovou, vášniví lyžaři, cyklisti, plavci… Když se dozvěděli o výhře a že nemám, kdo by jel, okamžitě vymysleli plán. Pojedeme spolu a oni vezmou auto.

Manžel dostal ten den na starost našeho malého syna a ještě dvě o něco starší neteře. Pro upřesnění musím dodat, že s námi jet nechtěl, i když jsme ho přemlouvali. Raději že zůstane doma a pohlídá děti. No a s tím hlídáním to nebylo také tak „horké“. Děti byly již v tu dobu celkem samostatné a s hlídáním pomohli manželovi rodiče.
   Ještě bylo třeba vyřešit mou zimní výbavu. Na lyžích jsem stála naposledy na gymplu. Před deseti lety. Lyže žádné, lyžařské boty taky ne, zimní oblečení jen tak v čem jsem chodila na nákup pro rohlíky. Naštěstí vypomohla nejstarší neteř. Tehdy jedenáctiletá. Půjčila mi boty (jen o dvě čísla menší), lyže i hůlky (asi o čtyřicet centimetrů kratší než by bylo třeba). A jeli jsme.

Na parkoviště jsme přijeli mezi prvními. Natěšení na lyžování. Dokonce se mi podařilo prodat čtvrtý skipas jednomu pánovi, který tam byl se synem. My jsme byli tři a bylo mi líto nechat skipas propadnout. Pán byl rád, že ušetřil sto padesát korun, já byla ráda, že skipas nepropadl a švagr byl rád, že za ony vydělané peníze mohl koupit benzín. Tudíž nás výlet téměř nic nestál.

Obuli jsme boty, zacvakli lyže, hůlky do rukou a vyjeli jsme směrem k lanovce. Boty trošku tlačily, lyže kratší o půl metru než mají být, hůlky mi byly téměř k ničemu. Musela jsem se k nim ohýbat jak nějaká babička při  procházce. O oblečení raději nemluvit. Obyčejné kalhoty, bunda do města, obyčejná čepice. Ostatní měli krásné zimní lyžařské soupravy…

Nasedli jsme na lanovku a nechali se vyvézt na kopec. Divila jsem se, že fronta na lanovku rychle mizí, ne jako za mého lyžařského kurzu nekonečná fronta na pomu, že je sedačka vyhřívaná… Byla jsem jako Alenka v říši divů.

Na kopci se švagr se švagrovou těšili, co jim předvedu. Po tak dlouhé době čekali nějaký super padající zážitek. Tak jsem se rozjela a jela… Divila jsem se, že lyžování nejde zapomenout. Po ránu byla sjezdovka krásně upravená, lidí málo. Opatrně jsem obloučkama sjela celou sjezdovku až k lanovce. Švagr se divil, že mi to tak jde. Začínalo mě to bavit čím dál tím víc.

Několikrát jsme sjeli jednu sjezdovku a potom přejeli na druhou o něco prudší a další lanovku. Na lyžích jsem byla čím dál víc jistá. Počasí se vyjasnilo a byl krásný pohled na Ještěd i Liberec. Udělali jsme spoustu fotek. Když nás lanovka vyvážela na kopec kolem skokanského můstku, nedalo mi to a můstek vyfotila. A to jsem neměla dělat. Jak jsem se otočila na stranu (a ještě koukala za sebe pod kopec), začala se mi motat hlava.

„A do háje, to snad ne,“ pomyslela jsem si a čekala na události následující. A události začaly být zajímavé. Lanovka se cestou ještě jako na potvoru dvakrát zastavila a rozhoupala. Na kopci se mi hlava motala už pořádně. Švagr si všiml, že se se mnou něco děje. Ujistila jsem ho, že to nic není. A tak jsme začali sjíždět z kopce. Tentokrát už jsem jen plužila a doufala, že se dolů dostanu v pořádku.

V polovině kopce, na pěkné rovince s výhledem na Liberec i Ještěd současně, na mě čekali švagrová i švagr. Doplužila jsem k nim a začala rozdýchávat. Ale nepomáhalo to. A tak zatímco se ostatní lyžaři kochali krásným výhledem na Liberec, já tiše zvracela na mezi. Přála jsem si být doma. A nikdy na lyže nejet. Když jsem byla na lyžáku, žádné lanovky nebyly. Jen pomy, maximálně kotvy. V létě se atrakcím na poutích vyhýbám jako čert kříži, protože ze všeho zvracím. A neuvědomila jsem si, že lanovka v pěti a více metrech nad zemí bude něco podobného.

Po této „pauze“ jsem ještě s několika zastávkami na mezi (tentokrát jsem to stihla vždy vydýchat) doplužila pod kopec. Tam jsem si sedla na lavičku ke stánku a rezignovala na lyžování. „Švagrové“ se ujistili, že jim nikam neuteču a ráda na ně počkám pod kopcem a šli si ještě párkrát sjet kopec. Po necelé hodině, když jsem už snědla i párek v rohlíku (protože jsem měla hlad), švagrové přijeli a já se rozhodla, že s nimi zase půjdu chvíli lyžovat. Už se mi udělalo lépe, tak jsem si troufla.

Po cestě lanovkou jsem se nikam neotáčela, aby mi nebylo zase zle.
Vydali jsme se na modrou sjezdovku. Pro začátečníky. Jenže uprostřed sjezdovky, u jediného sloupu na celé louce jsem musela zastavit a párek, který jsem před chvílí snědla, šel ven. Doplužila jsem pod kopec k lanovce. Celá bílá jak před smrtí. Ani ona černá americká perlivá limonáda nepomáhala na zlepšení. Nějakým podivným způsobem jsem přetrpěla tentokrát dvousedačkovou lanovku a byla jsem opět na kopci. Modrá sjezdovka totiž končila na opačném konci areálu než parkoviště. Ještě mě čekalo sjet červenou a potom už jen k autu.

Poslední má jízda na červené sjezdovce byla opravdu dlouhá. Jela jsem to snad půl hodiny. Dva obloučky a zastávka, rozdýchat. Zase dva obloučky a zase zastavit. Už jsem nezvracela, ale zle mi bylo jak psovi.

S vypětím všech sil jsem dojela k parkovišti, doplazila se k autu, švagrová mi pomohla sundat boty, uklidila za mě výbavu, já sedla do auta a byla ráda, že sedím.

Doma už se všichni těšili, až se vrátíme. V době mobilních telefonů celé příbuzenstvo vědělo o mém lyžování s „přestávkami“. Jen mě viděli, celou bílou, začali se smát. Mně do smíchu nebylo ještě večer. Padla jsem do postele a byla ráda, že ležím. I tak se se mnou v noci houpala postel.

A co jsem si z onoho dne s výhrou odnesla? Že na lyže už jedině s balíčkem Kinedrylu!!!