Jiří Macoun - máte-li hodně velikou motivaci, dokážete všechno!

Spisovatel a ilustrátor Jiří Macoun má mnoho zajímavých koníčků, spolupracoval na knihách pro mladé historiky - válečníky a jednou se pustil i do psaní dobrodružných příběhů. A vy si právě s ním můžete přečíst rozhovor.

Nedávno Vám vyšla kniha Plus Minus Max. Jde o příběh ze školního prostředí. V čem tkví Maxovo dobrodružství a čím se liší od jiných příběhů pro děti?

 

Současní čtenáři ve věku 10 až 13 let, ovlivnění hraním elektronických her, očekávají akci od každé zábavy, tedy i od knih. Můj Maxmilián je proto podnikavý vědec a badatel z osmé B. třídy a spolu s kamarády a kamarádkami vytrvale objevuje a vynalézá, což je v dnešním světě plném techniky pořádná fuška, hlavně pro autora. Přesto se podařilo Maxovi vymyslet dosud nikým nepatentované rozpouštědlo na žvýkačky naplivané na chodníky. Během vývojových pokusů si Maxovi kamarádi užívají spoustu napětí a nečekaných zvratů v zápletkách. Například největším padouchem v celé knize je ministr školství a celá jeho rodina. Překvapuje mě, že proti této konstrukci příběhu nevznesli námitky ani vysoce vzdělaní recenzenti a pedagogové. Odlišnost mého pojetí vyprávění spatřuji v tom, že raději předložím dětem jen 200 stránek velice svižného čtení, než výtvor do nudy roztažený. Slovesná tvorba pro dnešní děti musí mít spád.

 

Kdy jste se rozhodl věnovat tvorbě pro děti a proč?

 

Původně, asi před dvaceti lety, jsem zamýšlel napsat něco pro děti jako spisovatelskou rozcvičku, než se pustím do tvorby pro dospělé. Ukázalo se ovšem, že psaní pro čtenáře ve věku od 10 do 13 let je velice složité. Knížky pro mladší děti píše kde kdo, protože si autor nebo autorka vystačí zpravidla s velice jednoduchou zápletkou. Dobrodužné příhody pro starší čtenáře ovšem musí bezpodmínečně obsahovat děj, který si nezadá se špičkovými díly pro dospělé. Jinak nemají naději na úspěch. Vymyslet takový příběh není vůbec jednoduché. Ovšem  rozzářené oči dětí na konci autorského čtení jsou velice příjemnou odměnou pro spisovatele tohoto druhu literatury. Tvůrci pro dospělé nemají zdaleka tak bezprostřední publikum. Asi i proto píšu pro děti.

 

Dočetla jsem se o Vás, že byl vždy problém s ilustracemi, a tak jste se rozhodl naučit se obrázky malovat sám. Přece jenom ve Vás musí dřímat talent, jen tak jednoduše si přece nejde sednout a rozhodnout se pěkně kreslit. Jak to s Vámi bylo? Měl jste vždy z kreslení jedničku, chodil na kurzy?

 

Máte-li motivaci opravdu hodně, hodně velikou, dokážete všechno. Já jsem nikdy nebyl dobrý kreslíř, protože jemné motorické pohyby mně dělaly a dělají obrovské potíže. Krasopisný rukopis v mém podání je kostrbatá hrůza. Proto jsem zvládl až počítačovou kresbu, kdy rovnou čáru za mě udělá program. Na druhé straně jsem nejspíš obdařen určitou obrazotvorností, která se projevila už během návštěv základní umělecké školy ve 4. a 5. třídě. Údajně jedna moje malba zachycující maminku při práci s vysavačem dostala tehdy čestné uznání na výstavě dětské kresby v Tokiu. Teprve za desítky let poté neustálé mnohaměsíční protahovaní prací na vojensko-historických knihách, opět pro čtenáře od 11 let věku, mě přimělo pokusit se nakreslit potřebné obrázky tanků, kanónů a třeba i římských ozbrojenců osobně. První pokusy byly k pousmání. Zdokonaloval jsem se ale rychle, bez kurzů a příruček. Za dva měsíce už redaktor napsal, že mé ilustrace jsou lepší než mnohé kresby profesionálů a zařadil je do knihy.

 

Co nejraději kreslíte?

 

Od bojové techniky jsem přešel k architektuře, nejen pevnostní a k pohodovým obrázkům pro každého. Rád kreslím třeba kočky. A snové krajiny. Pro knihu Plus Minus Max jsem měl také připravené obrázky z vlastní dílny, ale vyhrál těsně při hlasování redakční rady profík pan Jaromír F. Palme. Jeho obrázky ovšem dodaly knize ráz velmi povedené klasické publikace pro děti. Malým čtenářům se Palmeho ilustrace líbí a na jejich tvůrce se při besedách ptají často.

 

Jezdíte i za dětmi přímo do škol na besedy. Mají zájem o knihy? Zvídavě se vyptávají na hrdinu, vaše plány ohledně psaní nebo pasivně poslouchají? Dostal jste od nich nějakou kuriózní otázku?

 

Po desítkách besed ve školách po celém území Česka za poslední čtyři měsíce se začínám domnívat, že dětské nečtenářství je do určité míry nepravdivý mýtus. Děti ze čtvrtých až sedmých tříd si čtou podle mého pozorování docela hodně. Pravda, asi louskají jiné knihy, než které by měly číst podle učebních plánů. Doporučovaná klasika je moc nezajímá a obsah Babičky do čtenářského deníku nejspíše hromadně opisují. Závažnějším nedostatkem je nechuť mnohých rodičů číst nahlas dětem starším devíti let. Jakmile dítě zvládne základy čtení je ponecháváno vlastnímu osudu a rodiče se raději dívají na televizi. Také přímo během školní výuky se čte nahlas velice málo. Právě tyto poslední uvedené faktory pak nejspíše způsobují nižší schopnost dětí porozumět psanému textu v porovnání s předcházejícími generacemi.

Během autorských čtení se setkávám jednoznačně s velikým zájmem dětí o novou knihu Plus Minus Max. Ukázková kapitola Hodina šílenství zpravidla posluchače vyloženě nadchne. Nejpozornějšími žáky jsou děti z dyslektických tříd.

Nejzajímavější otázku mně položil jeden šesťák. Postřehl, že v mém textu se objevují také slova méně frekventovaná a vyslovil pochybnost o vhodnosti knížky pro žáky ze čtvrtých tříd. Nakonec uznal můj tvůrčí záměr, který právě v napínavém a strhujícím příběhu čtenářům umožní seznámit se s významem slov, kterým ještě plně nerozumí, ale domyslí si ho ze souvislostí. Byl bych rád, kdyby takových přemýšlivých šesťáků bylo víc i mezi dospělými.

 

Co v blízké době plánujete za knihu? Máte již správný nápad?

 

Plus Minus Max je již třetí knihou o Maxmiliánovi a jeho pokusech. V současné době se mořím s dalším volně na předchozí knihy navazujícím pokračováním příhod školou povinného badatele. Právě v této době jsem se rozhodl spojit původně dva samostatné náměty do jednoho, aby vznikla kniha s příběhem opět obdařeným velkým tahem na branku. Z unuděných čtenářů mám velké obavy.

 

Děkujeme za rozhovor!

Autorské stránky spisovatele Jiřího Macouna naleznete zde