Jmenuji se Beátka

Jmenuji se Beátka a jsou tomu právě dva měsíce, co mě moji rodiče přivezli domů z porodnice. Tehdy jsem toho ještě příliš nevnímala. Skoro devět měsíců jsem trénovala plavání a vodní aerobik a právě ve chvíli, kdy jsem úspěšně absolvovala zkoušky na plavčíka, mě čísi ohromné ruce vytáhly ven a mně nezbylo než pořádně křičet. No nedivte se mi, máte své místečko, kde se cítíte bezpečně a relativně v pohodlí, a najednou jste nuceni ho opustit. A to nedobrovolně.

Je to jakýsi typ vystěhování proti vaší vůli. Ale na druhou stranu je to dobře, neboť jsem si konečně udělala jasno v tom, kdo jsem. Ne, že bych si přímo myslela, že jsem ryba, ale dlouhý pobyt v malém prostoru naplněném vodou udělá své. A když umím tak krásně křičet a všichni z  toho mají evidentně radost, že mi to tak jde, zkusím to ještě jednou:"uááááá!" "No počkejte, kam mě to zase nesete? Já chci zůstat s tou paní, o které jste mi řekli, že je to moje maminka!" Nevím proč, ale cítila jsem, že s ní budu v bezpečí. Sestřička, která mě vzala, mě musela omýt, očistit, zvážit a udělat ještě spoustu dalších a dalších věcí potřebných k tomu, aby zjistili, že můj příchod na svět byl v pořádku a já mohu být bez omezení  vpuštěna do víru běžného života. Byla jsem čistá, zabalená a voňavá a taky velmi unavená. Nepřála jsem si nic jiného, než dlouho spát.

Ale nebylo mi přáno. Opět jsem byla někam přenášena. Tentokrát byl cílem pokoj, kde spala moje m...(Jak to slovo jenom bylo? Musím si ho dobře zapamatovat, pravděpodobně ho budu používat docela často). "Podívej, tvoje máma!" Pomohla mi sestřička, která mě na tu rozespalou osůbku ležící na posteli položila. I když se jí klížily oči, moc krásně se na mě usmívala a já tu s ní chtěla zůstat. "No tak, napij se mlíčka!" pobízela mě a já tak nějak věděla, co mám udělat, i když to bylo poprvé a nikdo mě to neučil. Zrovna, když mi bylo nejlíp a začala jsem usínat, někdo mě zase vzal a odnesl. Tak tohle si opravdu nenechám líbit. Proč mi to dělají,"uááááá," a ještě jednou a razantněji: "uááááááá!" Na mou hlasitou žádost mi bylo vysvětleno, že maminka si musí odpočinout, bolí ji bříško a nezvládla by se o mě postarat. Tak jsou tu ony, hodné tety, které na dva dny roli mé mámy suplují. Ale že se vůbec nemusím bát. Ještě toho s mými rodiči zažiji spoustu. Rodiči? Já mám těch maminek víc? Budou si mě střídat, půjčovat, to mě budou pořád někam nosit? "Uááááááá," to se mi tedy vůbec nelíbí!!!

Když jsem se probudila, byla jsem zase u té milé a usměvavé osůbky a věděla jsem, že to slovíčko na m už nezapomenu. Těch pár dní v nemocnici uteklo jako voda. Maminka si se mnou povídala a vysvětlila, že nás doma (to je prý místo, kde budeme bydlet) čeká ještě tatínek (někoho vousatého jsem jednou zahlédla na půl oka, chodil tu za námi na návštěvy, ale já pokaždé spala) a taky 2 sestřičky. Jedna malá (tak s tou si asi budu hrát) a jedna větší (ta mě zase bude všemu učit). No, musím se přiznat, tohleto nejsou všechno moje rozumy, ale spoustu věcí jsem si už vydedukovala sama!

Když maminka začala být nervózní a schovávala věci do tašek, tušila jsem, že se něco bude dít. Přijel ten pán, který měl být můj tatínek, na něj si  ještě budu muset zvyknout, vůbec nevypadá jako moje maminka, má hrubší hlas, veliké ruce a taky mě nemá čím nakrmit, ale zdá se hodný, tak nám to bude třeba fungovat. Oblékli mě do svetýrku, který příšerně kousal, pod krčkem zavázali čepičku, no musela jsem vypadat jako strašidlo a řeknu vám, že to nebylo ale vůbec příjemné. "Uáááááááááá," stará dobrá písnička, co vždycky zabere. Měla by fungovat na okolí, aby udělalo to, co já chci, ale někdy funguje i na mě, obráceně. Pláč je tolik vysilující. Usnula jsem v něčem jako křesílko. Ale v čem mě to převáželi, to opravdu nevím. Jelo to rychle, bylo to veliké, tatínek něčím kroutil a občas i někomu zanadával. "Ty nepatříš za volant!" Slyšela jsem. Takže jsem usoudila, že to, co nás přivezlo domů, byl volant. Tam nás už netrpělivě očekávaly dvě osůbky, jakoby zmenšené maminky. Prý jsou to moje sestřičky. V následujících hodinách si mě chodily pořád prohlížet. To ještě neviděly malé miminko?

Tak tohle byla moje nová rodina. Cítila jsem se tam dobře. Dnes, ve dvou měsících, už dokážu se svými rodiči komunikovat malinko víc. Ještě nechci vytáhnout všechny trumfy, takže mluvení si nechám na později, zatím se na ně jen směju, to když udělají něco, co se mi líbí, anebo jim ten úsměv musím oplatit, když se na mě dlouho pitvoří, aby si nemysleli, že jsem nějaký škarohlíd! Ale to moje "uáááááá" pořád funguje spolehlivě. A tak brečím, když mám hlad, když mám mokrou plenu, když je velký hluk, nebo naopak velké ticho, ale nejvíc pláču, když si mě chvíli někdo nevšímá. Ono nejpohodlněji se mi spinká, když mě někdo chová. A tak se mnou, milí rodičové, houpejte, co to jen jde, nebo se našim domovem domovem ozve ono hlasité: "uááááááááááá," a věřte mi, že čím jsem starší, tím bude nabírat na intenzitě.
S láskou vaše Beátka
P.S.: zase se ozvu, až o něco povyrostu.