Kamarád Mikulášem

Tento příběh mi vyprávěl můj soused. Když studoval, přivydělával si s kamarádem jako Mikuláš. On se převlékl za Mikuláše, jeho kamarád dělal čerta. Na základě objednávek hodných rodičů pak roznášeli balíčky dětem, poslouchali básničky a písničky a odměňovali děti. Když bylo potřeba, tak dítě malinko vystrašili, aby už bylo hodné a poslouchalo mámu a tátu. Za dva roky, co si takto přivydělávali, měli už slušnou klientelu. A vypracovali se na odborníky. Tak tomu bylo i ten rok, co se příběh stal.

Toho roku vycházel Mikuláš na pondělí. Soused, říkejme mu třeba Petr, a jeho kamarád Mirek si zkoušeli kostým. Balíčky pro hodné i zlobivější děti už měli doma. Byla neděle a kamarádi si večer zašli na pár skleniček do hospody. Pili a pili, své účinkování již měli předem zaplaceno, a tak měli z čeho pít. Trochu to ale přepískli. Z hospody se vrátili až ráno v notně podroušeném stavu.

U Petra pak vyspávali opičku. Až pozdě po poledni Mirek trochu přišel k sobě. Vstal, koukl ospale do kalendáře, chytl se za bolavou hlavu, v které hučelo jako v úle, vytřeštil oči a začal cloumat ještě spícím Petrem. Ten měl hlavu jako střep, ale přece jenom otevřel jedno oko.
„Co se děje?“ zeptal se zničeně.
„Víš, co je za den?“ ptal se Mirek.
„Ne,“ přiznal se Petr.
„Je pondělí! Za chvíli máme dětem roznášet dárky!“ křičel Mirek.
„Fakt?“ vzpamatoval se Petr.
Vyskočil a oba kamarádi se začali narychlo strojit. Mirek si vzal hustý kožich, připevnil umělé rohy i dlouhý huňatý ocas, do ruky vzal řetěz a velký jutový pytel. Petr si vzal bílou paruku, umělé fousy a vše, co patří k Mikulášovi. Nakonec Petr namaloval Mirka černým uhlem, naházeli dárky do koše a mohli vyrazit.

Venku už byla tma, když se vesnicí, ve které tenkrát bydleli, ozvalo hlasité „bll, bll, bll“ a řinčení řetězu. Zazvonili u první chalupy, kterou měli ve svém seznamu. Zdálo se, že je rodiče ani nečekají. I malá holčička nejdřív koukala trochu vyjukaně, ale pak ochotně odrecitovala nadřenou básničku, schovala se před čertem za máminu sukni, a pak jen vystrčila ručku, když jí Petr coby Mikuláš předával balík se sladkostmi. Rozloučili se a šli dál. Když procházeli tichou vesnicí, zdálo se jim divné, že neslyší ostatní čerty, Mikuláše, popřípadě anděly. Celá vesnice se halila do tmy, všude ticho, které narušovali jen Mirek s Petrem. Takto obešli už asi deset chalup a zvonili u jedenácté. V ní bydlela stařenka, která sama vychovávala vnoučka. Stařenka otevřela dveře, vyšla na zápraží a pomalu se šourala k vrátkům. Kolem skákal malý psík a mezi dveřmi stál malý kluk. Díval se na dvě zjevení, která hartusila venku. I babička je divně pozorovala.

„Tak kde máme Michálka? Jestlipak byl celý rok hodný a nezlobil babičku?“ začal hlaholit Mirek.
„Pro hodné děti, které mi řeknou krásnou básničku, nebo zazpívají písničku tu, mám pěkný dárek plný sladkostí,“ dodal Petr.
„A zlobivé hodím do pytle a odnesu do pekla!“ zahlaholil Mirek, a aby dodal svým slovům důraz, zarachotil řetězem.
Malý kluk se začal smát, jako by mu právě řekli vtip. I babička se k jeho smíchu přidala.
„Tak to jste nějak rychlí. Přišli jste o týden dřív,“ řekla a utíkala pro kalendář. Skutečně… Mikuláš byl až za týden. Bylo sice pondělí, ale týden před Mikulášem. A dárky už byly rozdány…

Později se oba kamarádi ptali rodičů, proč je na záměnu neupozornili. Pár se jich přiznalo, že když se objevili u jejich chalupy, sami zaváhali, zda si nespletli datum. A capartům to bylo vlastně jedno.