Když mi bylo patnáct let, byly v módě kozačky na vysoké podrážce. Když jsem je cestou ze školy poprvé uviděla ve výloze obchodu, věděla jsem, že je musím mít. Sice nebyly nejlevnější, ale moc jsem je chtěla.

Když jsem přišla domů, tak jsem hned mámě říkala, že jsem za výlohou viděla ty kozačky, co se mi tak líbí, a že bych je moc chtěla. Když jsem jí řekla cenu, protočily se jí panenky. Řekla jsem, že když mi je koupí, že už nebudu chtít nic k Vánocům a naslibovala jsem hory doly. Maminku jsem nakonec přemluvila a tak jsme hned druhý den jely do města kozačky koupit. Jediné, co mi mohlo jejich nákup překazit, byla velikost, mám totiž velikost třicet šest a občas takové boty v téhle velikosti nemají. Když jsme přišly do obchodu, ulevilo se mi, když jsem viděla, že moji velikost mají.

Boty jsem si zkusila a hned se do nich zamilovala. Maminka se ještě zcela zbytečně zeptala, jestli je tedy chci a já jen kývla, že ano. Hned druhý den jsem do školy i přes mrazivé zimní počasí vyrazila v krátké sukýnce, aby byly mé nové kozačky pěkně vidět. Celou zimu jsem kozačky nosila, ale z jara se mi začala odlepovat podrážka. Nevím, proč nás tenkrát nenapadlo jít boty reklamovat. Táta mi je tedy slepil chemoprénem. Podrážka držela perfektně a příští zimu jsem v kozačkách opět chodila, aniž by bylo nějaké slepování poznat.

Když končila zima, přijela kamarádka s dvěma kluky, s kterými jsme se scházely a chtěly s nimi chodit, že pojedeme na hory. Nejdřív se mi nechtělo, ale pak jsem si řekla, že je to dobrý nápad. Vzala jsem si krátkou sukýnku a sebevědomě šla k autu. Měla jsem volné sedadlo vedle spolujezdce a po očku pozorovala Tomáše.

Když jsme přijeli na hory, tak Tomáše napadlo, že se koukneme na sjezdovku, že tam lyžaři hodně ztrácejí peníze, tak se podíváme, jestli něco nenajdeme. Kamarádka za chvíli křičela, že má stovku, myslela jsem, že si dělá srandu, ale když nad hlavou mávala papírovou bankovkou, sešla jsem ještě kousek za ní, abych také našla. Po cestě jsem našla nějaké drobné, když vtom, jak jsem šla po straně, jsem si zvrkla nohu. Noha sice bolela, ale zdála se v pořádku, horší bylo, že praskla slepovaná kozačka a mně koukalo ven kus chodidla. Pomalu jsem se dobelhala ke kamarádce a řekla jí, co se stalo; ta dostala záchvat smíchu a já ji prosila, aby to Tomášovi neříkala, že když půjdu pomalu, nebude to vidět a on si ničeho nevšimne.

To kamarádka nevydržela, a když jsme ke klukům přicházely, hned Tomášovi vyslepičila, co se stalo, ten se mi kouknul na botu a řekl, že to je v pohodě, že se to stane. Hrozně jsem se styděla a jsem přesvědčená, že jsem byla červená jak rak. Kamarádka se celou cestu domů smála, a já se snažila mít nohu tak, aby nebylo nic vidět. Když jsme se rozloučili, byla jsem si jistá tím, že Tomáše už neuvidím. O několik dní později mi volal, že jede dříve z práce a může mě vyzvednout ve škole. Samozřejmě, že jsem souhlasila, ale i jsem se ještě styděla za to, co se stalo na horách. Tomáš o příhodě vůbec nemluvil a já byla ráda. Chodit se mnou nakonec nezačal, protože byl o dost starší a asi jsem mu připadala hodně mladá, ale dodnes na něj vzpomínám, protože s ním mám spojený zážitek s botou.

Dneska se tomu směju, ale tenkrát mi do smíchu opravdu nebylo.