Už delší dobu mám podezření, že se do města nehodím a moje křehká romantická dušička - hluboko pod nánosem velkoměstských ambicí, hluboko pod krustou puchýřů z dlažebních kostek, pod vrstvou stresu z věčného nestíhání vteřinové ručičky, tam někde sedí moje malé vesnické zaprdlé JÁ, co chce sekat trávu. Zatím to spíš vypadá, že místo hlídače krav budu diplomovaný zubní technik.

Když jsem včera cucala v puse stéblo a očumovala korunu třešně, věnovala jsem při pohledu na to komunistické ovoce tichou vzpomínku Miladě Horákové a také svému poklidnému a krásnému dětství. Co se to se mnou sakra stalo?

Nestíhám spát, nestíhám jíst, a když mi stresem vylézající oči z důlku, a polknu neurol a jedu dál. Mám život jako křeček v kolotoči, mažu a mažu a kolečko se točí a já nemůžu vyskočit, Víte, co mi chybí? Babička tomu říká "pomalý čas". Ztratila jsem asi schopnost vypnout, na chvíli zblbnout, koukat jako puk a nemyslet na vybitou baterku v mobilu, složenky, kafe a tu zatracenou hnusnou a zbytečnou věc, které říkáme vteřinová ručička. Na co je vlastně vteřinová ručička kromě silvestra? Na houby. Na houby bych šla a ráda! S košíkem. Místo toho probíhám obchodem s vakuovanými žampióny v plastovém koši.

Nedávno jsem viděla kus filmu pro pamětníky , a v tom filmu si dva milenci domlouvali romantickou schůzku ! "až začnou zvonit klekání". Kouzelná specifikace času.

To by se šéf divil, kdybych chodila do práce "až budou kokrhat kohouti" a z práce "se slepicema" ( Můj kamarád dělá v kanceláři s pěti ukřičenými blondýnami, takže z práce se slepicemi už léta skutečně chodí ).

Kam se ztratil "pomalej čas" : Chybí mi. A tak prosím Vás hledám brigádu někde na venkově, kde smrdí hnůj a kde mi místo neurolu přijde dát dobrou  noc liška.