Krásný den

Dnes mám před sebou mamograf.  Bohužel ne v našem městě, ale musím do " krajského ", což  můj zažívací trakt nějak musí vydržet.
Jedu autobusem, za 45 minut tam budu. Přesněji ještě buď tramvají 3 zastávky či pěšmo 30 minut.  Výběr mám. Šlapu, je to z kopečka, tož proč se ráno v 7 neprojít. Jak si ťapkám, vidím docela dost věciček, obchůdků, co bych mohla navštívit, až půjdu zpět. Nějak si neuvědomuji, že pošlapu směr vlak. Stále z kopečka.

Polikliniku jsem našla, tam, kam mám jít. Jen malý, docela maličký problémek, jak jdu z kopce, tož jdu rovnou a ejhle. Prý musím vedle, toto je soukromá poliklinika. Pravda, venku je velká cedule a vedle je hned druhá budova, tentokrát ta správná.
 Našla jsem i přesně, kam mám jít, vyplnila formulář a čekám. Jen je divné, sedí zde i dědeček. Nu což, možná doprovod.
Koukám, co to je za mašinku a už je hotovo. Zase sedím venku a opět čekám na výsledky.
Paráda, vše O.K .
Tak začal krásný den.

Jdu pomalu pěšky na nádraží, prohlížím si výlohy. Tu je krásný svetříček, mám ho už  v tašce. Však  budu mít určitě příležitost ukázat tu krásu. Kus dál mají svíčky, nádherný, já ale kupuji sůl do vany. Levandule. Tímto způsobem naplním tašku-cestovatelku.

 Po zakoupení lístku na peróně potkávám paní s pejskem. Povídáme si. Smějeme se obě, neb naši miláčci pejsci toho jsou příčinou.
Vlak přijíždí a já si usedám do kupé k jedné paní. Přisedla i další paní, všechny jsme asi tak stejně " mladé " Povídáme si, vyprávíme příběhy z cestování vlakem. To se nasmějeme, průvodčí říká, tady je tak veselo. Bohužel jsem doma první, vystupuji.
Ani se nechce ven, je poledne.

Přijdu domů, jsem unavená, na chvilku ulehám. Než usnu, vím, že   - Dnes byl krásný den.