Pamatuji si ji jako rostlinu s několika málo listy. Tak v padesátých a šedesátých létech minulého století stála na stolku v ložnici mojí tety Aničky. Tetička každý týden omývala listy a aspidistra byla svými tmavě zelenými listy velmi zdobná. Tetičku i strejdu jsem měla moc ráda. Jezdívala jsem k nim do Teplic i na část prázdnin a protože neměli děti, velmi se mě věnovali. Často a moc ráda na ně vzpomínám.
Šel čas. Nejdříve zemřel strejda a pak teta. Aspidistra se objevila v obývacím pokoji u mých rodičů.
Rostlina už zmohutněla a byla několikrát přesazena do většího květináče. Přes léto stávala na dvoře v polostínu a starala se o ní moje maminka. Sousedkám několikrát rozdala oddenky této nenáročné rostliny. Pak v roce 1995 zemřel můj otec. Maminka se dlouho z té ztráty nemohla sebrat. Zastihla jsem ji jednou na podzim, když už byly chladné noci, stát nešťastně u aspidistry. "Jaképak rodinné štěstí, když už tady není táta. Já už tu kytku nechci, nechám ji zmrznout..."
Tak se teplická aspidistra objevila u nás na chodbě. Bylo mě jí líto nechat zničit a tak se o ní dál starám já. Na chodbě nám trochu překáží a jsem ráda, když už je teplo a mohu jí vynést ven. To je nepřesné napsané, musí ji vynést manžel a dost se toho naheká!
Maminka už také nežije. Aspidistra toho hodně zažila, už se ocitla ve třetí domácnosti. Já jí velkou péči nevěnuji, občas jí dopřeji trochu hnojiva a samozřejmě zálivku. Vlhkým hadříkem otírat list za listem, tak to nezvládám.
Na jaře ji trochu ožehne sluníčko, než si zvykne, ale jinak se jí daří dobře. Někdy si pomyslím: "Jakpak to s touhle šedesátiletou "Adélou" asi jednou dopadne?"
Bugy - čtenářka
ChytráŽena.cz