Druhou květnovou středu letos už počtrnácté proběhne „Český den proti rakovině – květinový  den“. V ulicích se objeví dobrovolníci s košíčky žlutých umělých kvítků se stužkou, která má každý rok jinou barvu, aby jejich prodejem a svým nadšením pomohli výzkumu a léčbě rakovinových onemocnění.

            Prosím, až je potkáte, buďte k nim hodní a laskaví a kupte si alespoň jednu kytičku.

            Před 30 lety zemřela moje maminka  na rakovinu prsu a před 13 lety sdělili mojí druhé sestře tutéž diagnózu. Před třemi lety krátce před květinovým dnem zemřela moje nejstarší sestra na rakovinu žaludku.

            Tehdy jsem se pod vlivem velkých emocí rozhodla, že musím pomoci všem současným i budoucím nemocným a s velkým odhodláním a nadšením jsem se přihlásila jako dobrovolnice pro prodej kytiček. Přemluvila jsem k tomu i svoji kamarádku, ale zůstala jsem sama, protože ona na poslední chvíli  onemocněla. Dobrovolníci se pohybují ve dvojicích nebo skupinách  a je to tak lepší. Pro jejich jistotu i důvěryhodnost.

            Na kytičkový den jsem si vzala v práci dovolenou, ale na pracoviště jsem i tak zajela, protože kolegyně slíbily, že si kytičky koupí. Začala jsem  na autobusové zastávce a hned první dva kolemjdoucí  mě odmítli s tím, že přispívat nebudou, že jim také nikdo nepomůže a podobně. V práci jsem měla úspěch, koupili i zaměstnanci jiných firem, které sídlí v naší budově. Ale i mezi některými kolegy jsem narazila dost nepříjemným a překvapivým způsobem. Mimo jiné i tím,  „že takoví dobrovolníci vybírají a někde za rohem kasičku vysypou a výtěžek si nechají“. Umíte si jistě představit, jak mi bylo a jak moje sebevědomí rychle klesalo, když tohle mi řekl člověk, který mě znal.

            Kytičky jsem prodávala do odpoledne. Někteří oslovení byli rádi, že konečně někoho s kytičkami potkali, kupovali i pro svoje známé a to mě potěšilo, věděli o co se jedná a kupovali rádi. Na druhou stranu jsem se ten den přesvědčila, kolik zloby panuje mezi lidmi. Nevím, jestli se tihle lidé nikdy s rakovinou nesetkali nebo naopak měli špatné zkušenosti s výsledky léčby svých blízkých a známých. Jistě, dobrovolných sbírek kolem nás je hodně, někdo opravdu musí  počítat s každou korunou. Ale kolikrát utratíme 20 Kč a nevíme zač. Kolik jenom peněz za cigarety a alkohol.

            Už si nepamatuji, kolik jsem tenkrát prodala kvítků, snad 120. Na konci dne jsem byla vyčerpaná, zklamaná a mé obrovské nadšení pomáhat bylo pryč. Zklamání některými lidmi poněkud převýšilo radost z utržených peněz. Dnes už vím, že ne všichni jsou ochotni pomáhat jakýmkoliv  způsobem. I když těch, co přispěli, bylo samozřejmě  nesrovnatelně víc. Všechny ty nepříjemné poznámky se mě dotýkaly velice osobně a na citlivém místě. Dnes vím, že tak krátce po pohřbu mé sestry jsem se neměla účastnit, měla jsem alespoň rok počkat, nebyla bych už tak citlivá. A i když jsem  byla ráda, že jsem alespoň trošku pomohla, nenašla jsem víc odvahu přihlásit se v dalších dvou ročnících.

            Ještě se vrátím k tomu, že si dobrovolníci můžou ponechat něco z výtěžku. Nemůžou, protože do určitého dne musí provést inventuru zbylých kytiček, sestavit vyúčtování, peníze odeslat na účet a zbylé kytičky vrátit.

            A tak vás všechny milé chytré ženy prosím, až druhou květnovou středu potkáte v ulicích svých bydlišť ženy, dívky a děti se žlutými květinkami s barevnými stužkami – neodmítejte je. Pomozte pár korunami, úsměvem i milým slovem. A i když  si květinku nekoupíte – zůstaňte příjemné a laskavé. Pomůžete a potěšíte tím samy sebe.

Alenice 51 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10