Přesně můj typ: Vysoký, černovlasý, modrooký a úžasně mužný: Tady nemám žádnou šanci, takový může mít každou krásku. A tak se tiše užírám touhou. Jsem tak obyčejná a strašně malá, úplně tuctový typ, nic, co by tohoto krasavce zaujalo…

Sedím na tancovačce, marně se snažím nedívat, jak balí moji známou, tancují spolu, všichni tancují, sedím u stolu sama, ostatně jako vždy, a maskuji svou nervozitu - upíjím ze skleničky bílé víno. Co s rukama? Zapaluji jednu cigaretu za druhou, když se všichni vrátí ke stolu, bavím se zřejmě křečovitě a doufám, že to není poznat.

Někdo začal debatu o knížkách, tohle je moje parketa, tady mohu excelovat, protože ty husičky ani nevědí, o čem vlastně mluvím.

Za chvíli můj „idol“ sedí vedle, již nemá zájem o tanec, gestikuluje a celá naše společnost poslouchá s úžasem, že ten fantastický chlap je tak vzdělaný a ta šedivá myš ví věci, o kterých ani netušili, že existují.

Mám knížku, o kterou má zájem, chce si ji půjčit, tak slibuji, že mu ji určitě přinesu.

Večer již notně pokročil a já se tetelím radostí. Drží mne kolem ramen, možná si to vůbec neuvědomuje, ovšem moje dušička se chvěje blahem, zvláště když ze zábavy odcházíme spolu. Na mou známou jaksi zapomněl.

Vcházíme do hotelu, kde oba nocujeme, jeho spolubydlící je přes víkend pryč, a tak se mi dostává pozvání: „Hele, nechceš ještě chvíli pokračovat? Mám tu víno i cigarety!“ Naivně souhlasím…

Po pár skleničkách je mi báječně, nechávám se hladit, líbat. Je to pro mě všechno poprvé, jen velmi bojácně mu oplácím jeho laskání. Ztrácím hlavu docela, vůbec nemyslím, že můj „milý“ je zkušený muž, který ví, co má dělat, jeho postelí jistě prošlo mnoho zkušených žen a já hloupá nezkušená jsem pro něj pouze sousto, se kterým si může dělat, co se mu zachce…

Po chvíli ležíme v posteli, šaty se válí na zemi a já vrním blahem při každém doteku prstů, přejetí jazykem. Chvěji se rozkoší a nechávám ho, aby mě laskal na prsou, rozevřu nohy, mezi které se dobývá! Ta slast!!! Jenže při samotném aktu završení milování cítím nepříjemnou bolest. Zatínám zuby, aby nic nepoznal, stejně si toho nevšímá, jde mu pouze o vlastní ukojení.

Je po všem, již žádné pohlazení, natož polibek. Zapálí si cigaretu a kouká do stropu.

Cítím se hloupě. Chvíli ležím, chtěla bych se k němu přitulit, mazlit se, jenže cítím ten naprostý nezájem. Svoje dostal!

Chce se mi brečet, jenže ztrapňovat se nebudu, po chvíli sklouznu z postele, nějak na sebe rychle natáhnu kalhoty a tričko, spodní prádlo nacpu do kapes a odcházím, při otvírání dveří pouze slyším: „Buď tak hodná a zhasni!“

Do svého pokoje se plížím jako zpráskaný pes, tolik ponížená! Já hlupák jsem doufala, že jsem ho dokázala zaujmout, již jsem si malovala vzdušné zámky o lásce na první pohled. Do rána spánek nepřichází, strašně se stydím a pořád znovu si celý večer promítám v hlavě, jako nekonečnou smyčku. Co jsem udělala špatně?

Ve své naivitě stále doufám a věřím v obrat, sama vlastně netuším v jaký, ale čekám! Celý den jsem ho neviděla. Na obědě nebyl a moje známá taky někam zmizela, zřejmě si našla jiného šamstra.

Večer beru knížku, kterou to všechno začalo, a ťukám na jeho pokoj. Slyším nějaké hlasy. Pak se pootevřou dveře. Je rozcuchaný, pouze v kalhotách: „Co potřebuješ?“ Za ním vidím v posteli pohyb, leží tam moje známá.

„Nic, nesu ti půjčit tu knížku.“ „Aha, děkuji, brzy vrátím!“

Klopýtám zpět do svého pokoje, teprve nyní přicházejí slzy! Já nána hloupá, pitomá a ještě si pro ten kopanec jdu sama! Tuhle radost jim neudělám, sbalím si věci, zaplatím hotel a jdu, vůbec nepřemýšlím, že mi nejede žádný autobus, dokonce je mi úplně jedno, že je tma jako v ranci.

Domů jsem se nakonec dostala, zastavili nějací manželé a byli tak laskaví, že si dokonce zajeli a dovezli mě až domů. Asi jsem vypadala velmi uboze.

Asi za týden zvoní zvonek. Otvírám celkem bez zájmu, kdo je za dveřmi. Je to on, „mého zlomeného srdce šampion“.

„Jdu ti vrátit tu knížku, byla fakt dobrá.“ Beru si ji a zavírám dveře. „To si nedáme spolu ani kafe?“

Zaváhám, pak přece jen otevřu. „No, když už si tady,“ říkám bez zájmu. „Jaké piješ kafé?“

Nejde dál, opírá se o dveře: „Já jsem nechtěl kafe, jen jsem chtěl ti říct, že mi nedošlo, že jsi tak mladá! Kamarádi snad být můžem, ne?“

Chvíli nic neříkám, cítím jen, jak kniha strašně smrdí kouřem. Co jsem na tomhle chlapovi vlastně viděla? Ovládám se ke klidné odpovědi: „Nemyslím si, že si máme co sdělit, bylo to hezké a bylo toho dost.“

Stojí chvíli jako opařený. „Tak se měj, ahoj!“ Odchází…

Párkrát se ještě pokusil se mnou spojit. Má to marné, už jsem střízlivá a vidím jeho skutečnou podobu: sobec, holkař, alkoholik a ten zápach z cigaret! Já totiž normálně nekouřím, to jen na té nevydařené tancovačce.

Léta jsem ho již neviděla, ale vždycky, když uklízím v knihovně, stále cítím ten cigaretový pach. Tu knížku jsem si znovu nikdy nepřečetla. Je to Římanka, zřejmě předpokládal, že jsem děvka, když čtu knihy tohoto rázu. Já miluji klasiku, tohle přece není pornografie.

Dnes již dávno vím, že platí, co mi kdysi maminka říkávala, a já tomu tehdy nevěřila: „Z krásné mísy se nenajíš!“

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10