Láskyplný život (Láska ve stejnokroji)

Nevím, jestli stejnokroj hraje v mém životě nějakou zvláštní roli, ovšem tento byl sice první, ale ne poslední. Ale abych zůstala u tohoto. Nepředstavujte si stejnokroj jako uniformu. Na vojáka jsem byla přece jenom mladá. Bylo mi 13. On byl o necelé dva roky starší a seznámili jsme se díky všesokolskému sletu.

Bydlím v nevelké vesnici, kde kulturní život, až na nějaké výjimky, skomírá. A donutit chlapce v pubertálním věku, aby se nějaké akce zúčastnili (i když se jednalo o něco tak "velkolepého"), bylo nad síly rodičů, učitelů...

Zvlášť když jim bylo řečeno, že je to něco jako tanec s cvičením. A tak byly naše "sestry" donuceny zamířit do vzdálenějších vod. Tyto vody byly vzdáleny 15 km od Hovoran, kde bydlím. Bylo nám řečeno, že konečně za týden začneme nacvičovat s klukama. Abych pravdu řekla, do sletu už tolik času nezbývalo. Nakonec jsme se stejně nacvičování s klukama nedočkaly, protože většina hrála nějaký fotbalový zápas. Ale abysme věděly, na co se připravit, přijela jejich vedoucí s jedním párem, který nám předvedl celou sestavu.

Osobně si myslím, že stejně jako mně to většině nepomohlo, protože představit si podle dvou lidí, jak to bude vypadat v kruhu, kdy skupina asi osmnácti jedinců musí naprosto synchronizované spolupracovat... Ale i když mně předcvičení nic nepřineslo, chlapecká část páru ano. Plny očekávání jsme seděly na podlaze tělocvičny. Ve dveřích se objevila postarší dáma s šedivými vlasy, mladá slečna s culíkem a ON. Krasavec od pohledu. Trošku snědší pleť, modré oči a okouzlující úsměv. Celou dobu co cvičili, jsme o něm nepřestaly mluvit. Dokonce se na nás několikrát během otočky usmál. Lekce skončila a my jsme se po nějakých radách a upozorněních mohly odebrat ke svým domovům.

S kamarádkou jsme se pomalu loudaly ze školní budovy, když jsme si všimly, že stojí opodál. Když jsme ho míjely, ke krásnému úsměvu přidal ještě "ahoj". I když jsem byla v sedmém nebi, byla jsem řádně poučena z dívčích časopisů stylu BravoGirl, Dívka apod., že vždy musí muž ženu dobývat... "Nazdar," zněla má odpověď a s odstupem času bych si za ni nejradši naliskala. Celou noc jsem přemýšlela, proč jsem jenom ten hloupý pozdrav řekla, že teď už mě víckrát nepozdraví, natož aby mě měl rád. No prostě takové ty pubertální holčičí starosti. I přes mé velké obavy se tak nestalo a Honza (tak se jmenoval) mě zdravil vesele dál, dál se usmíval, mluvili jsme spolu čím dál víc a já jsem v tom byla až po uši...

To nejhezčí ale přišlo na cestě do matičky Prahy. Ve speciálním vlaku měla každá skupina - vesnice svůj vagon. A bez dovolení jsme nesměli pomalu ani na záchod. Po chvilce Honza přišel, sedl si naproti mě do sedačky a vyčkával, až kamarádka pochopí, že teď je tam tak nějak navíc. Pochopila. Po jejím odchodu mě Honza vzal za ruku a zeptal se mě, jestli s ním budu chodit. Mlčela jsem (další věc, pro kterou bych se radši neviděla). Viděla jsem, jak mu tuhne úsměv. Asi čekal, že budu skákat metr vysoko radostí. Moje srdce sice skákalo a jásalo, ale už v té době jsem uměla své pocity udržet na uzdě. "Jo," byla má odpověď.

Asi mu spadl kámen ze srdce, protože šlo vidět, jak si oddechl. Dal mi pusu a utíkal pryč. To jsem nejdřív nepochopila, ale později mi došlo, že i zamilovaní musí dodržovat pravidla a musel k sobě do vagonu. Netrvalo ani čtvrt hodinky a byl zpátky i s věcma, že mu vedoucí sestra dovolila být se mnou po celou cestu. Moje vedoucí to taky tak nějak rozdýchala, stejně nevím, co si mysleli, že jako budeme po tu cestu dělat. Rozhodně to ale věděly moje další dvě vedoucí. Při našem načatém rozhovoru se obě dvě přicmrndaly k sedačce a jedné dokonce nebylo blbé si sednout a prohlížet si nás z jednoho metru. My jsme seděli zařezaní, ani nedutali. V tom ta, co stála, začala mluvit nějaké úžasnosti o mladých vztazích atd. Když v tom řekla něco, co pomohlo mým očím z důlků a dovolilo spadnout mou bradu. Aby nás nejelo domů víc!" prohlásila. Bylo mi třináct, v té době jsem si pomalu ještě myslela, že ji mám na čurání. "Nebojte," odpověděl v klidu Honza. V ten moment jsem si opravdu uvědomila, že je starší. Pak už cesta probíhala v klidu a po odchodu naší nechtěné spolusedící jsme si dál povídali.
Praha. Tady jsem byla podruhé v životě a bylo to pro mě neuvěřitelně obrovské město. Ubytovaní jsme byli na nějaké základní škole a já se nestačila divit na šatnách nápisům jako například 5. F. U nás když bylo A a B, tak už to bylo moc. Tělocvična, naše nová ložnice, byla určena jen pro slečny. Chlapci spali na chodbách a ve třídách. Zase nás od sebe odtrhli. Dva dny byly poklidné. Tréning na Strahově, poté výlety ruku v ruce po Praze s celou skupinou (tedy skupinami), společné chvíle na hřišti u školy a malování růžové budoucnosti. Den třetí však přišel zlom. Byla jsem s holkama z Honzovy skupiny na výletě na Václavském náměstí, po obchodech... taková malá dámská jízda. Když jsme vystupovali z autobusu při cestě zpátky, na protější straně stála Honzova skupina i s ním. Že jedou na Petřín.

Holky, které byly taky "spárované," řekly, že se jdeme převléknout a přijedeme za nima. Po cestě ke škole se ale dohodly, že se jim nikam nechce a zůstanou  tam. Co se týkalo jejich vedoucí, byla mnohem tolerantnější než ta naše a když holky nechtějí, ať nejedou. U mě to tak snadno neprošlo, a tak jsem se vymluvila na bolest hlavy. Už nevím, co tenkrát naše vedoucí prohlásila, ale mohla jsem na škole zůstat. Hrály jsme karty, povídaly si o našich protějšcích a o časopisech výše zmiňovaných. Dostaly jsme na něco chuť, a tak jsme se vydaly do obchodu. Posléze u školy už stála skupinka kluků a mezi nimi i Honza. Hned jak mě uviděl, přiřítil se ke mně jako tajfun a bez pozdravu, bez pusy na mě spustil, jak jsem blbá, že jsem řekla, že mě bolí hlava (to on si zjistil) a že se teď kdovíkde trajdám a vedoucí je naštvaná a já budu mít "domácí vězení".

S výrazem nechápajícím, proč na mě tak křičí, jsem jenom suše odvětila: "No a?" a ladným krokem dál pokračovala k budově. Uvnitř už čekala nasupená vedoucí a aniž by stačila něco říct, uzemnila jsem ji slovy "já vím" a šla si lehnout na svůj spacák s hlavou odvrácenou ke zdi. Několikrát za mnou přišla, že se mnou chce Honza mluvit. "Mám přece zaracha," odpovídala jsem s tvrdohlavostí berana. Na podesáté se mně ho zželelo. Šla jsem si s ním tedy promluvit. Při pokusu o pusu jsem uhla a po jeho sté omluvě jsem mu řekla, že akorát nechápu, proč na mě tak křičel, že to snad nemusí. Dal mi pusu a přitom se mi snažil vsunout do mých úst svůj jazyk. Cukla jsem. "Já už zas musím."

Odpoledne, kdyz jsem spala (to nicnedělání zmáhá) mě probudily hlasy. Teda jenom jeden, mojí kamarádky. A ten oznamoval Honzovi, že jsem se ještě nikdy nelíbala. I když jsem se asi červenala, dělala jsem dál, že spím. Večer jsem jí pěkně poděkovala, že si díky ní teď připadám trapně atd., atd.... Den čtvrtý bylo konečné vystoupení "naostro". Těsně před ním mi Honza oznámil, že večer odjíždí k babičce do Děčína. Sestavu jsem odcvičila se slzama v očích. Poté jsme seděli na tribuně a sledovali další skupiny. A já bulela a bulela....

Honza se ke mně otočil a dal mi pusu, respektive polibek. Tentokrát jsem neucukla a i svůj jazyk propůjčila k hrátkám. Po polibku mi setřel zbytek slz a řekl, že tam jede jenom na dva měsíce. DVA MĚSÍCE!!!! Potom už se slzy zastavit nedaly. Večer jsem ho doprovodila k vlaku a celou noc probrečela s myšlenkama na něho. Domů jsem tak jela "sama".

A jak to nakonec skončilo? Viděla jsem ho po čtyřech měsících na fotbalovém zápasu. Promluvili jsme si jako dva "rozumní lidé", že to nemá cenu a že jsme od sebe daleko (teď jsem schopná vydat se na dvouhodinovou cestu, kvůli půlhodině) a že nemáme spoustu příležitostí se vídat... Asi jsem všechny slzy nechala na stadioně, protože teď jsem bez jediné slzičky souhlasila. A tak to skončilo.

A proč pro mě byl tak vyjímečný? Zažila jsem s ním první polibek, první partnerskou krizi a první "dovolenou". I když nebyl první láska, obsadil spoustu příček v mém životě.

A teď? Stal se z něho bitkar. Naposledy, když jsem ho asi před dvěma lety viděla, byl v podmínce a opět se bil. Takže bych se ani nedivila, kdyby byl zavřený.  I když vzpomínky na něho jsou krásné, realita jiná. Ale tak už to chodí. Lidé se mění.

Seboosis - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10