Snad každý (běžný) rodič je na své dítko hrdý a často se domnívá, že jeho potomek v něčem skutečně vyniká. Realistický pohled nezaujatých osob často nadšení rodičů trochu zchladí: „No jo, Pepíček je šikovný, ale sousedovic Lucinka to umí taky.“ Nicméně někdy i širší okolí dospěje k závěru, že v dítku dřímá skutečný talent. Nejprve přijde euforie, je to přece úžasné! Ale pak si uvědomíme, že na našich bedrech leží také obrovská zodpovědnost. Ať už je dítě mimořádně nadané v jakémkoliv směru, je přece naší povinností jeho talent rozvíjet a podporovat – a to nemusí být zrovna snadné.
Zpočátku na to budeme stačit sami, ale může se stát, že nás dítě svým talentem brzy předčí, což někteří z dospělých nesou velmi těžce. Pak je ale třeba „spolknout svou hrdost“ a vyhledat odborníky, kteří nám poradí, jak dále s dítětem pracovat. Mezi vrstevníky to náš potomek také nemusí mít snadné. Některé děti na něj a zejména pozornost, kterou mu věnují dospělí, mohou žárlit a za jeho úspěchy se mu dokonce i mstít. Navíc mimořádně nadané děti si svou výjimečnost uvědomují a stává se, že inklinují buď k nadřazenému chování vůči ostatním dětem, nebo naopak mají tendenci se vrstevníků stranit, jako by se za své schopnosti styděly. Pokud tedy objevíme u svého dítěte skutečně „mimořádný talent“, měli bychom jej nejen podporovat, ale také držet jeho sebedůvěru na přiměřené míře.
A jaké je to ve škole? Dnes se velká pozornost klade na práci s méně nadanými dětmi, ale na ty naopak více nadané v praxi často jakoby „není čas“. Může se tedy stát, že se dítě ve škole prostě začne nudit. Jeho potenciál není využitý a ono si bude hledat jinou zábavu – může začít vyrušovat ostatní, případně se stává, že paradoxně naprosto ztratí zájem a nové učivo již nebude „stíhat“. Učitelé proto musí na takové děti neustále pamatovat a zásobovat je stále novou a kreativní činností. Pro pedagogy je to nesmírně náročné, ale odměna v podobě výsledků takového žáka rozhodně stojí za to! :-) V některých oborech existují i specializované školy, je však na zhodnocení rodičů i pedagogů, zda se jedná o vhodnou cestu. Podporují totiž v samotném dítěti, ale také v jeho vrstevnících, pocit „výjimečnosti“ a mohou tak dítě vytrhávat z kolektivu. Stejně tak bychom měli dát pozor na to, abychom své dítě nepřetěžovali. I neuvěřitelně nadaný klavírista, matematik, baletka či sochařka mají právo na dětství se vším, co k němu patří – dětství plné her a hlavně kamarádů.
Pokud tedy zjistíme, že máme doma mimořádně nadané dítko, čekají nás radosti, ale také starosti. Nicméně jeho budoucnost a potenciál je nyní z velké části v našich rukou, a na tom, aby jejich život byl krásný a úspěšný, nám přece záleží ze všeho nejvíce!
Agrant - čtenářka
ChytráŽena.cz