1. příhodu bych pojmenovala: "Jáchyme, hoď ho do stroje."
Maminka byla slavit se svou kamarádkou Kristou v Teplicích narozeniny známého. Když se vracely z oslavy, šly na autobus. Naproti nim šel pán, který byl mamce povědomý. Pracovala s mým tátou ve stejné práci a usoudila, že ten pán, co se k nim blíží, je tátovo kolega Jáchym. Dívala se na něja nevěděla, zda je to opravdu on. Prošli kolem sebe a mamka se otočila a viděla, že pán se otáčí také, tak na něj zavolala:"Jáchym!" Nic se nedělo, šel dál. Tak mamka zvolala znovu :"Jááchym!"
Dotyčný se otočil a znovu šel svou cestou. Kristýna nevěděla, na koho mamka volá a jen nevědomky pozorovala, co se děje. To mamka už nevydržela a zavolala už tónem víc než hlasitějším: "No Jáchym?!" Pán se jen otočil a dodal:"Hoď ho do stroje!" Mamka zčervenala, neboť zjistila, že došlo k omylu. Její kamarádka dostala záchvat smíchu. Když došly na nádraží,
Onen Jáchym tam stál a čekal na stejný autobus jako děvčata. Kristýna vybuchla smíchy znovu, ale mamce samozřejmě do smíchu nebylo. Nasedly do autobusu a sedly si až dozadu, aby na ně "Jáchym" neviděl. Vystupoval na další zastávce a mamka si oddechla, že to má za sebou, jenže nevěděla, co ji bude čekat další den, když jela do práce. Ráno seděla v autobuse ihned za řidičem a kdo nenastupoval další zastávku? Ano! Jáchym!!! Najednou si
uvědomila, proč jí byl ten pán tak povědomý. Vždyť ona s ním jezdí každý den ráno stejným autobusem! Pán si jí všiml, pousmál se na ni a řekl:"Jéé, Jáchym!" Umíte si představit, jak se asi cítila. Ale bohudík ten pán brzy přestal tím autobusem jezdit.
Jestli našel jinou práci, nebo jezdil do práce autem, to se už asi nikdy nedovíme. Kdo ví... Možná přestal jezdit, aby se mamka necítila tak trapně každé ráno.
2. příhodu bych pojmenovala "Co udělá únava."
Mamka pracuje jako kuchařka. Jednoho dne jela z práce v zimě po šichtě, jak jinak než unavená. V autobuse bylo přetopíno a jí se zavíraly oči. Najednou se probudila na něčem měkkém. Rukama si to nejdřív prohmátla a nezapomněla si utřít slinu, která jí tekla kolem úst. Když se konečně probírala, zjistila, že to měkké, byl klín spolusedícího pána. "Promiňte mi, já... já...já jsem usnula!" Pán se jen usmál a řekl:"To nevadí." Jenže když se probírala,
tak viděla ten velký flek na kalhotech, který mu udělala svými slinami.
I když cestu měla delší, vystoupila o zastávku dřív a ten zbytek cesty si raději došla pěšky, aby se pořádně probrala. Naštěstí tohoto pána už opravdu nikdy neviděla.
3. příhodu bych pojmenovala "Rád bych vystoupil."
Tak to jednoho dne zase opět mamka jela z práce a autobus byl narvaný. Stoupla si k prostředním dveřím a chytla se madla. Lidé nastupovali a vystupovali a stojící lidé už docela prořídli. Už se tam člověk mohl pěkně pohybovat. Vtom pán sedící u mamky řekl: "Rád bych vystoupil." Mamka se ohlédla a odpověděla: "vždyť tu máte místo, můžete jít". Na to jí odpověděl:"já bych rád šel, ale vy se držíte mé tyče, kterou bych si rád odnesl".
Mamka se podívala a zjistila, že tyč, které se držela, nebylo madlo od autobusu, ale záclonová tyč.
Tyto příběhy bych ukončila asi tímto: kdyby nebylo těchto trapasů, nemělo by se nač vzpomínat. A v těchto třech případech...s úsměvem.:o)
Nugyna - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz