Mazlíčci přijedou

Dnes se opět setkám s mazlíčky chlupáčky. Děti přijedou. Je to velký svátek, cesta daleká a jeden chlupík nesnáší jízdu autem. Ten pejsánek byl asi předurčen pro moji maličkost, neb je celý Já. Bohužel, má ho synek. Pravda, žil ještě můj milovaný Jogíček a synek nám ho teď nedá. Sic má dva, ale nedělí se. Znám utrpení z dopravních prostředků velice dobře, žel i mé okolí, neb nikdo nemá zrovinka čas, když potřebuji přemístit svoji boubelatost z bodu A do bodu B. Mé místo v případě převozu je rozhodně na místě "smrti", jinak běda spolujezdcům.

Nikoho neušetřím, jistě chápete, že s tímto neduhem není zrovna lehké sehnat dobrovolníka, který by se rád obětoval a mou královskou boubelatost doprovodil tímto způsobem. Už i saniťáci se báli, při spatření požadavku na převoz do nemocnice, koho že to povezou. Jistě, i zde jsem si zaručila místo vedle řidiče.To víte, strach je strach a kdo by pak uklízel tu spoušť. Tož vždy cestuji v nejprostornějším bodě autíčka, kde nic nepřekáží, místa dost a výhled nádherný. Jak rodinka komentuje, trpajzlík si umí vybrat. Bohužel, to Matějíček nemůže. Hezky v kufru či jak se tomuto místu říká. Mají tam deky, bulánky, prostě veškeré pohodlíčko, co potřebují.
Cestu přežije a s radostí vyběhne z mučícího prostředku, čile s Gandhím hurá za babičkou a dědou. Tedy k nám domů. Jak se vždy těšíme, až tu budou. To víte, už týden dopředu poletuji (v přeneseném slova smyslu, neb o poletování se mluvit nedá, spíš o šourání) po obchodech a hledám, čím bych je tak potěšila. Musím koupit papů, mlsky i hračku. Jo, babička je babička, tak rozmazluji. Nebojte se, i děti se mají dobře, ale už vědí, že nejdříve pomazleníčko s chlupáčky, pak teprve oni. Jinak bych asi ležela s nožkama hore, oblizována černou smečkou. Moc dobře vědí, že dostanou mlsky, jen co je uvidím. Hned jak se objeví ve dveřích. Jen musím dávat pozor, kterého zrovna krmím. To víte, jeden labužník jí opatrně, ale druhej by sežral i moji ruku. Kolikrát jsem už byla ochutnána, ale zas vyplivnuta, neb mu došlo, že nejsem bašta jedlá, ale nejedlá, jedovatá! Nikdy nekousl tak, že by tekla krev, jen stisknul, ovšem modřina byla, to ano. Dnes jsem si připravila piškůtky na uvítanou a uzenou tyčinku, musím opatrně, neb žaludek Matějíčka je ještě trochu znaven. Ti kluci chlupatí pokaždé překvapí svojí strategií. Oba svorně čumáčkem odpinkali zmíněnou laskominku, ta letěla rovnou k nohám páníčka a pak vysvětlete, že jim nic nedáváte! Nuž stačí pokrčit ramena, mile se usmát, nasadit výraz já nic, já muzikant a Vaše děťátko je odzbrojeno. Jen tiše vzdychne a jen tak z dálky uslyšíte slovíčko nepoučitelná. Jasně, to přece neplatí na moji vznešenost, tož co to tady plácá, klučík jeden. Inu, to patřilo asi někomu po cestě sem, dělám jako by nic. Ale tu se seběhla mela zděšení, panika značná. Rázem jsem zpět v plné realitě, kukadla vykulená, lapám po dechu, můj miláček, synek jediný, má plnou ruku krve!!! Co to proboha je? Co se stalo? Všichni zděšeně hledíme na jeho ruku, kde se to vzalo? Jen co pohladil miláčka, už vzácné tekutiny přibylo, mám strach, to je ten blbej obojek, jasně jsem říkala, tu zrůdu bodavou vyhodit a měkkým, nejlépe vypolštářovaným oboječkem nahradit! Vím, proč ho má, je divokej, toto je opatření k prvnímu varování, jak neposlouchá, stačí zatahat za vodítko, dostane impuls a už zase poslouchá, jinak zdrhá za stopou, co našel.

Jo, pud je pud. Inu jak jdeme s mazlíčky na procházku s dědou, tak ta věc je otočena ven a všem oznamuje: "Jen si zkus kousnout do mého krčku!" Proto ten obojek nemám ráda. Co ale teď? Je večer, naštěstí mám ještě v mobilu číslo na dr. Už mám louži i na zemi, tolik strachu, co bude! Jen tak mazlík nic, nekňučí, není smutný, ba právě naopak! Tu je vyslána naše děvenka nevěstinka na chodbu, aby nakoukla, zda není i tam nějaká stopa od červené tekutiny. Představte si, není!!! To znamená, že se zranil až tady doma!!! Ovšem ta věc, škrtící krček, to není! Tož synek šmatlá dál a hledá. Nikde nic, tak co to proboha je? Už víme, oháňka je zraněna, jak tak radostí ometal vzdoušek, tož lup na roh zíďky rohu v chodbě, tam je pravý roh a on se zrovinka strefil do tohoto bodu. Tam si rozseknul špičku ocásku. Chuděrka maličký, boubeláček, tolik ho to musí bolet a už dostává další piškotky jako bolestné odškodnění. Synek neprotestuje, je rád, že se našel zdroj. Dědoušek hned běží pro lékárničku a světe div se, nalézá flastr a šup polehoučku zalepuje bebíčko. Nevím, nevím, náš Jogíček by ho sundal okamžitě, ale tento nic nevnímá. Necítí nic. Je prostě mazlen, jak má rád. Pravda, černý pes s bledým flastrem na špici oháňky je docela fešný. Až když si radostí oddechneme, teprve pak vítáme děti naše. Tu náš zrak padne na naši bílou zeď a šmankote, co to proboha je? Inu, kam zmíněná oháňka dosáhla, udělala abstraktní malbu po celé předsíni, kuchyni, prostě tam, kde miláček prošel. Jistě, naše oblečení není výjimkou.
Ale co, hlavně, že vše dobře dopadlo. Co stěny, jak pravil tatík, ty se vymalují. A já, inu, pro jistotu jsem poslala miláčka, ať se ještě trochu proběhne po bytě, to víte, když malovat, tož s fortelem a všude. Inu, do pokojů se nedostal, tam nesmí, ale kuchyň a koupelnu, tu nevynechal. Cha cha ...