Už odmalička jsem byla zvířecí maniak. Když jsem v roku a půl dostala plyšového, štěkajícího pejska, nemohla jsem se prý od něj odtrhnout. Celé dny jsem se okolo něj plazila a ne a ne přestat. A to už mi zůstalo.
Celý život mám doma aspoň dvě zvířátka. Vystřídala se u nás pěkná řádka zvířat. Koťata, křečci, želvy, rybičky, vodní šnekové, pískomilové, myšky, osmáci, andulky a samozřejmě pes. Všechny zvířátka jsme domů nosili tajně. Léčba šokem. Máma nejdřív chvilku nadávala, ale po chvilce se s novým přírůstkem začala mazlit.
Jako zatím poslední zvířátko jsem si pořídila fretku. Doma jsme si jí s bratrem snažili vyprosit dlouho, nebylo ale kam dát klec, a tak jsme to vzdali. Ale ne úplně. Stále jsme se na ni chodili koukat do zverimexů. Změna nastala když jsem se odstěhovala do Prahy. Tam už mi to neměl kdo zakázat a místa máme taky dost.
A tak jsem si jednoho dne jela pro to chlupaté nadělení.
První problém bylo, že fretečka byla starší, než se nám původní majitelé
snažili namluvit. I tak jsem se rozhodla, že si ji vezmu domů. Na rozloučenou
mi dcerka majitelky oznámila, že kouše. Prý do krve. Nejistě jsem se podívala
na nového kamaráda. Ten na mě zvědavě koukal z přepravky. Než jsem se
vzpamatovala, tak hlavou nadzvedl víko přepravky a já ho jentaktak stihla
chytit, aby neutekl do dáli. V autobuse cestou domů na mě každý zvědavě
koukal. Včetně fretky. Doma jsem si ho hned snažila získat krmením. A pak jsme
si ho pustili. Začal poskakovat a legračně běhat. A pak začal kousat. Zákeřně
do palců, pat, loketních jamek a podobně-tam kde to bolí. Když jsme ho dali do
klece, tak hned vysypal misku s krmením, misku s vodou i záchod plný
podestýlky. Všechno naschvál. Byli jsme zoufalí a nevěděli co dělat.
Změna
nastala potom, co jsme o něj málem přišli. Strčil nám totiž hlavu do ruličky od
toaleťáku a nemohl ji vyndat. Škubal sebou a mlátil tak, že jsme ho nemohli
vyprostit. Pak mu začala z nosu prskat krev. Pak jsme ho vyndali. A jak
jsme okolo něj pak všichni začali běhat, tak začal simulovat. Když chtěl ven,
tak začal kašlat jako kdyby umíral. Potom co následovalo vyndání z klece,
tak se zázračně uzdravil. Docela dlouhou chvilku trvalo, než nám jeho lest
došla. A tak jsme mezitím přivázali v kleci co se dalo, došlo nám, že do
obýváku ho pouštět nemůžeme (hlína vyhrabaná ze všech květináčů na které
dosáhl, nás o tom rychle přesvědčila), a také jsme se dozvěděli, že se
sousedovic pejskem ho neskamarádíme (pejsek fretku zahlédl a vzal roha –
víckrát se u nás neukázal). Postupně si na nás začal zvykat a už tolik
nekousal. Vždycky když ho pustíme, tak nám vymete prach ze všech zákoutí jako
je škvíra za sporákem, za linkou, za ledničkou i pračkou. Zjistili jsme, že i
fretka dokáže žebrat jako pes a také stejně krást dobroty (vykradená bonboniéra
je toho důkazem – a jak se rozčiloval když jsme mu poctivě nakradené bonbóny
brali). Taky jsme zjistili, že kupovat spoustu hraček je zbytečné, protože
nejlepší hračky jsou stejně igelitky, batohy které už si umí i sám otevřít,
kalhoty a můj masážní strojek proti celulitidě (jednou za čas ho zahlédnu, jak
si ho náš milovaný freťáček přenáší do nové skrýše).
Vždycky
když s ním jdeme ven na procházku, tak jsme tak trochu veřejná atrakce.
Všichni na nás koukají, spousta lidí se ptá, co že to je za zvíře a jeden pán
si ho na ulici i fotil. Někdy z něj mám skoro i infarkt. To třeba když nám
vyleze až na stůl a tam něco shodí – třeba sklenici plnou pití, skleničku
tatarky a podobně. Nebo rovnou strhne celý ubrus a všechno co na něm je (a čím
víc věcí, tím líp). Chce se totiž houpat. Což nám dělá třeba i se záclonami.
Tam se ovšem vždycky zasekne drápky a začne nespokojeně remcat. A pak se ještě
vzteká, když ho vyprošťujeme.
Dnes už se s námi i mazlí, a když se mu chce, tak přiběhne na zavolání. Jednou ho možná přejde i ta momentální puberta a zbytek zákeřností. Stále je ale svůj a hlavně - pořád je s ním sranda a nikdy se s ním nenudíme.
Thais – čtenářka
ChytráŽena.cz