Mé první setkání s léčitelem

Mé první setkání s léčitelem bylo trošku, jak to jen napsat, řekněme zvláštní. Píše se rok 1981 a já se jdu poprvé představit budoucí tchyni. Která z nás by toto neznala. Nastrojíte se, několikrát se převléknete, jen aby vše bylo perfektní a Váš nastávající neustále říká: "Jsi krásná, neboj, sluší Ti to.". Jen aby. Přece jen, budoucí panímáma má oči všude.

Můj miláček pocházel z domečku, přesněji vilky. Nejdřív byla malá přední zahrádka. Tam Vám bylo růží a jak krásně voněly. Červené. Z druhé strany byl dvůr, tam se někdo snažil ze "starého" vraku udělat limuzínu. Najednou prý: "Podej kleště!", tož jsem podala, pak klíč, i ten jsem podala a tak to šlo hezkou chvilku dál. Jen jednou jsem se nějak netrefila a podalo cosi, co jsem považovala za předmět žádaný.

Nuž nebyl to on a tu se Vám postava u auta zvedla do celé své robustnosti, nabrala vzduch do plic a hodlala něco nemilého říct. Já 158 cm po ránu, on 190 cm odpoledne! Těch 32 cm rozdílu bylo jak nejméně metr. Já načančaná, on celý zašpiněný. Jak tak na sebe hledíc, přímo zírajíc, postava pronesla: "Kde se tu vzal ten cvrček? Čí dítě to je?"

Nemusím ani říkat, tedy psát, že všechna okna byla plná zbývajících členů klanu mého vyvoleného. Ono totiž okno nad růžičkami byla kuchyň, stačilo projít a hned celý dům věděl, že jsem zde. Tento domek měl jednu zvláštnost, přes karmu v koupelně se dorozumívalo a šetřily nožky od schodů, stačí trochu poklepat na stoupačku a hned "domácí" telefon je zapnut. Tak se celé osazenstvo dostalo do oken.
Ticho bylo, ani větříček snad nevál. Najednou postava podává tu ee ručku a praví: "Já jsem Jan.". Co dodat, má čistá ručka, nu už zase ne tak čistá, sama se zvedá a má ústa pronášejí: "Já jsem...", ale tu jsem přerušena. Já vím, a osazenstvo domu dodává: "Náš Cvrček."

Nuž človíček míní, osud mění. Já, která strávila tolik času, abych udělala první dojem, jsem ušpiněna, šmouhy na obličeji, sic ve svátečních šatičkách. Z oken se směje celé budoucí příbuzenstvo. Tedy domácí místní, jinak rodinka je po celé zemičce. No a můj miláček? Ten nechtěl rušit naši vzájemnou výpomoc, prý to bylo krásné, on velí - já podávám a nikým se nedáme rušit. Nádherně si seděl pod hruškou a sledoval, jak si vzájemně pomáháme. Dokonce i budoucí švagrová prý přešla přes dvůr a já nic, jasný důkaz: práce šlechtí. A Jan, no ten jen pronesl: "Tu si vem, nic ji nevyruší!"

Jak hluboce se mýlil. Po uvedení zase do stavu čistotného, všem představena, i když Cvrček už zůstal na spoustu let, slavnostně napapána, se celé osazenstvo domu vydalo na zahradu pod hrušku. To je strom, kde se probírají veškeré milé či nemilé části života. Ano, tam přesně miláček sledoval mé snažení s nářadím! Na stůl byl přinesen pokrm lahodný, koláček, chlebíčky, jednohubky, prostě pocta mé "maličkosti"  - čaj, káva, domácí limonáda, co si jen přát. Tolik radosti a smíchu! Občas nastala i klidná pauza, to když se lidičci vydali do vzpomínek.

Bohužel, zrovna při této klidné době já vydala řev, přímo vražedný! A důvod? Z hrušky spadl pavouk rovnou do mého klína. Jak já se proklínala, proč jsem si jen nevzala ty šatičky s kytičkami, byly barevný, sic ne tak sváteční, ale pestrý, nic bych neviděla! Mám totiž panickou hrůzu z tohoto druhu. Zařvala jsem z plných plic a začala oklepávat své šatečky světlé. Zrovna v této pauze zadumání. Nuž začala jsem nejen ječet, ale i tančit tempem dup dup, třes třes, klep klep. Ta potvora držela a ne a ne se pustit. Jan se zasmál a doplnil: "Jo, brachu, pracovitá, hlas jak konipásek a zelí Ti udupe!" Jasně, rodinka se přidala, panímáma tu obludu setřásla a švagři dodali: "Tak budeme křepčit všichni." A zábava byla, pěkná a bujará. Jan začal kouzlit, až později jsem se dozvěděla, že je mistrem magie. Své uznání vydobyl až v Japonsku. Ale zároveň je léčitelem, uznávaným po celé domovině. Má klientelu velice obšírnou od kmána až po pána, jak s radostí říká.

Tak toto bylo mé první setkání s léčitelem. Jistě už víte, že je to človíček raráškovitý a nevynechá jedinou příležitost k neplechám. No jo, rodinka. A že se jich naskytlo za ten čas. Ale to už bude jiný příběh. Tak zase příště!