Ono to ani setkání v pravém slova smyslu nebylo. Když jsem vážněji onemocněla a cítila jsem se hodně unavená, nabídl mi můj bratranec kontakt na svého léčitele. Prý ho léčí a od té doby se cítí lépe. Tonoucí se stébla chytá, jak se říká, a tak jsem se pídila po dalších informacích. Bratranec totiž žije v severních Čechách, zatímco já na Moravě.

A onen léčitel v Praze, kam za ním bratranec pravidelně a rád dojíždí. Já jsem se ale vydávat do Prahy kvůli léčiteli, na které jsem nikdy moc nevěřila, nehodlala. Bratranec mě ale ujistil, že onen léčitel je tak dobrý, že své služby poskytuje i na základě data narození a fotografie. A tak jsem se zvlášť kvůli léčiteli vydala k fotografovi. Tenkrát ještě nebylo samozřejmostí mít digitální fotoaparát, natož počítač a internet. Chtěla jsem, aby fotka byla čerstvá a pokud možno kvalitní.

Bratranec vše předal svému léčiteli a pak mě kontaktoval, že léčitel pro mě namíchá ozdravné ingredience, které mi pošle na dobírku.

Asi za týden mi skutečně přišel balíček z Prahy. Nebyl velký, jen asi jako bonboniéra. Dobírka byla kolem tří tisíc korun, což byla tehdy obrovská pálka. Když vezmu v úvahu, že výplatu jsem měla něco málo přes tisíc korun, dodnes nechápu, kolik jsem byla ochotná za balíček zaplatit. Doma jsem poklad rozbalila. Krabička byla dobře zabalená v několika vrstvách balicího papíru, přesto nebyl její obsah uchráněn před zkázou.

Z krabičky jsem vylovila dvě celé lahvičky. V jedné byla čirá, ve druhé mírně narůžovělá vodička. Pak už tam byla jen spousta střepů a pět špuntů od dalších lahviček, které transport nepřežily. Z balicího papíru jsem vylovila také dopis od léčitele. Ten mi podrobně popisoval, že ráno mám vzít lahvičku číslo 1, 2 a tři. Jedničku a dvojku před snídaní, trojku půl hodiny po snídani. Čtyřku jsem si měla vzít po obědě a večer před večeří pětku a šestku. Sedmičku až těsně před spaním. Na zachráněné lahvičce s čirou tekutinou  bylo číslo čtyři, na té s růžovou číslo sedm. A tak jsem si poctivě brala čtyřku po obědě a těsně před spaním jsem si kapala narůžovělou vodičku a věřila jsem v zázrak. Mezitím jsem šla reklamovat balíček s rozbitým obsahem na poštu. Tam mou reklamaci odmítli s tím, že balíček se sklem měl být podán na poště jako křehký.

Léčitel mou reklamaci také neuznal s tím, že za rozbití může pošta. Ujistil mě, že lahvičky posílá roky a nikdy se nikomu nic nerozbilo. Trošku jsem mu nedůvěřovala, když jsem si uvědomila, že dopis s instrukcemi byl do balíčku vložen mezi balicí papír a sám o sobě byl důkladně zabalen v igelitu. Snad, aby ho tekutina z lahviček nepoškodila. Tak jsem dál konzumovala bílou a narůžovělou tekutinu z lahviček, která mi měla pomoci. Jako bych s každou kapkou byla unavenější a unavenější.
„To nic, to je to, jak se s tím tělo vyrovnává. Za chvíli ti bude lépe,“ říkal bratranec.
Chtěla jsem mu věřit. Celé dny jsem téměř prospala, a tak jsem si musela pomalu nařizovat budíka na růžovou vodičku, kterou jsem měla brát těsně před spaním. Ale já spala pořád!

Pak mí přátelé jeli na čtyři dny na chatu na hory. Nabídli mi, že můžu jet s nimi. Váhala jsem. Hory sice miluji, co jsem ale byla nemocná, necítila jsem se na ně. Od lékaře jsem hory výslovně zakázány neměla, a tak jsem zmobilizovala síly, zabalila si oblečení, boty a další věci a jela.

Po příjezdu na chatu jsem pookřála. Hory, les a příroda mi dělaly vždycky dobře. Večer po krátké procházce jsem uléhala s dobrou náladou. Pak jako by do mě hrom udeřil. Vzpomněla jsem si na svou lahvičku s růžovou tekutinou, která, společně s lahvičkou s čirou tekutinou, zůstala doma na nočním stolku. Co budu dělat? Tolik peněz jsem za ty utrejchy dala, poctivě je užívala a nyní? No nic, svět se nezboří. S léčbou budu pokračovat, až se vrátím domů.

Čtyři dny jsem měla o zábavu postaráno. Chodili jsme na houby, na výlety, na borůvky. Večer se mastily karty, povídali jsme si a já na své lahvičky úplně zapomněla. A co víc…přestala jsem být tolik unavená. Domů jsem se vrátila s dobrou náladou. Nějaký čas po úplném vyléčení jsem si na únavu ani nevzpomněla. A nevzpomněla jsem si ani na lahvičky s podivnou tekutinou. Ty zůstaly v šuplíku nočního stolku.

Jednou jsme jeli k bratrancově rodině na návštěvu. Když jsem byla v koupelně, upoutala mě zvláštní polička. Na ní bylo seřazeno několik malých lahviček, takových, jaké jsem obdržela já od léčitele. Zvědavě jsem si lahvičky prohlížela. Zvedala jsem je a nalézala vespod nalepená čísílka. Bratranec měl lahviček dokonce víc, než jsem původně měla já. Ani jsem si nevšimla, že do pootevřené koupelny nakoukla bratrancova manželka. „To koukáš, viď?“ ptala se. „To jsou jeho životabudiče. Jezdí jak blázen do Prahy, jako kdyby neměl dvě vysoké školy. Dává nekřesťanské peníze za obarvenou vodu z kohoutku. Co my už za to mohli mít. Po nocích medituje nad vodou a tvrdí, jak mu to pomáhá.“

Svěřila se mi bratrancova manželka. Pak mi ještě prozradila, že jednou dostala takovou zlost, že bratranci všechny ty vodičky vylila do umyvadla a pak mu místo nich napustila do lahviček obyčejnou kohoutkovou vodu. „A on tvrdil, jak mu pomáhá.“
Smály jsme se obě. I když já možná také své hlouposti…

Obecně nechci soudit léčitele, šamany a podobně. Myslím si ale, že často je to o tom: „Věř a víra tvá tě uzdraví.“