Mé setkání s léčiteli

Psal se rok 1979, bylo mi 16 let a chystala jsem se do tanečních. V té době nebylo v obchodech moc šatů, které by se hodily na tuto příležitost a tak mi moje maminka nechala  několikatery ušít. Nejvíce se mi líbily bílé, plisované a těšila jsem se, až si je obléknu na prodlouženou.

Přišel den D a já si je oblékla. Moc mi to slušelo. Večer probíhal dle očekávání. O přestávce jsem se posadila na židli a najednou jsem se někam ponořila. Probrala jsem se na lehátku v houkající sanitce, která mě vezla do nemocnice.

V nemocnici jsem ležela  tři týdny, prodělala jsem nějaká vyšetření, ale vše bylo dle lékařů negativní. Omdlela jsem  ještě několikrát, lékaři nevěděli co se mnou a v tu chvíli se můj otec rozhodl vyhledat léčitele.

V blízkosti našeho bydliště jeden byl, a tak otec podepsal revers a už mě vezl k panu P. Ten držel v ruce jakousi spirálu a kroužil kolem mě. Výsledkem bylo, že jsem prý odvápněná a mám jíst 5 lžic umletých vaječných skořápek a zapíjet to pěti půllitry bylinkového čaje. Pamatuji si, že jsem myslela, že prasknu, tolik čaje a ty skořápky, no děs.

Můj stav se ale nelepšil. Nic mi nebylo a najednou prásk a byla jsem na zemi.  Ani tenkrát uznávaný léčitel nevěděl, co se mnou. Měl však dobré styky mezi lékaři a k jednomu docentovi mě doporučil. Ve vyhlášené nemocnici jsem pod dozorem pana docenta prodělala další vyšetření a výsledek? Zjistilo se, že mám na mozku bacil, pozůstatek po obrně lícního nervu, kterou jsem prodělala ve  13 letech. Bacil se dal občas do pohybu a způsobil mi kolaps.  Kolapsové stavy jsem měla až do maturity. Pak se vše zklidnilo.

Můj závěr z toho byl s odstupem času takový, že jsem se díky  léčiteli dostala do vyhlášené nemocnice, kde se mi hodně věnovali a konečně se zjistilo, co mi je. Ale nevěřím, že by mě léčitel sám vyléčil. Tento měl určitě nějaké schopnosti v oblasti diagnostiky, proto měl známé mezi uznávanými specialisty, ale že by přímo léčil, jsem se nepřesvědčila.

Ještě jednou jsem se setkala s léčitelkou nebo spíše vědmou. To bylo o mnoho let později, kdy mě k ní dovedla moje kolegyně a kamarádka. Tato žena na mně hned poznala, že nevěřím na její schopnosti a já nezapírala. Když kolem mě začala chodit a „zbavovat mě nalepených duší“ , které mi prý berou energii, tak jsem se neudržela a musela jsem se začít smát. A tak skončilo moje setkání s vědmou.

Asi je něco mezi nebem a zemí, ale já jsem dost tvrdý realista, a tak na kouzla a čáry a na zázračná uzdravení bez léků moc nevěřím.