Na mně tedy bylo, abych si vybrala, na který nástroj chci hrát. Jako sedmiletou malou holčičku mě jako první napadla píšťalka, jenže mé mamince se tento hudební nástroj zamlouval mnohem méně než mně. Shodou náhod se tenkrát jedna maminčina známá stěhovala do menšího bytu a levně prodávala stařičký obrovský klavír.
Bylo rozhodnuto. Neprotestovala jsem, vždyť i klavír je krásný hudební nástroj. To jsem však ještě netušila, jaké trápení mě čeká. Klavír se umístil do sklepa. V bytě se pro něj místo nenašlo. Jistě však uznáte, že sklep pro dítě není zrovna nejvhodnější místo k vysedávání u klavíru. A které dítě by také bavilo hrát pořád dokola nudné stupnice a etudy. Navíc má maminka nebyla příliš důsledná. Na hodinu klavíru jsem se často připravovala tehdy, když jsem doma oznámila, že do hudebky nejdu, protože nic neumím.
Paní učitelka klavíru mou „drzost“ a „lenost“ nedokázala tolerovat. Na hodinách klavíru bývalo dusno. Stačila otázka: „Kolikrát jsi doma hrála tuhle skladbu?“ Často jsem jen sklopila hlavu a zírala na své ruce na klávesách nebo do not. „Ani jednou jsem ji nehrála,“ říkala jsem si v duchu sama pro sebe, přiznat to nahlas jsem se bála. Učitelka to stejně vždy poznala podle počtu chyb. Za každou chybu mě plácla přes prsty, někdy jsem schytala i ránu do zad nebo pohlavek. Když jsem se své mamince jednou svěřila, myslela si, že si vše vymýšlím.
Koneckonců, modřiny jsem neměla. Maminka si myslela, že časem budu krásně hrát. Bohužel, hrát na klavír dodnes neumím, a co víc, klavír nesnáším. A co má učitelka zpěvu? Ta mě nikdy nebila a nikdy na mě nekřičela, i když jsem občas zpívala falešně. Je zvláštní, že v jednom člověku může být tolik zla a v druhém tolik dobra a lásky.
Emko K. - čtenárka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz